Moje spirituální krize trvala rok a několik měsíců. Odstartována ztrátou blízkých bytostí pro mě neznámou lež, obohacena odloučením od mnou obdivovaných lidí pro jejich nepochopitelnou touhu po něčem co mne nezajímá, završena změnou zaměstnání a nahlédnutím světa z rozumovějšího a praktičtějšího úhlu. Takže tady máme bolest, příkoří závisti, probuzení do "reality" a vše posypané slušnou vrstvou nedostatečného uspokojení kolektivně prováděnými obřady když už na ně zbyde čas, protože na ně nezbývá vnitřní uvolnění.
Myslím si, že v této fázi, kdy začínám podnikat kroky ve snaze navazovat nová a prohlubovat důvěrná přátelství, potkávat nové obdivuhodné lidi a věnovat dostatek času osobní gnózi, se středobodem všeho stává právě moje touha po znovunavázaném duchovním propojení během rituálu nejen s bohy, ale i s lidmi. V solitérní praxi mi to pořád sladce sype dojmy posvátna a ovoce extáze, ale v kontaktu s ostatními jakobych se odstřihla, možná ze zvyku, když teď komunikuji s padesáti různými osobnostmi denně, které valí své energie na mojí auru.
Chytla jsem se tak cesty do sebe a přihodilo se mi docela značné uzavření. A taky špetka skepse. Takové té, která vám podkopává snahu podpořit hledaný kontakt s lidskými bytostmi a naopak vás posadí na okraj a nechá pozorovat jestli se někdo pokusí navázat na vás z vlastní iniciativy. Přestávám si připadat jako člověk, i když možná právě takhle se má projevovat lidskost.
Má intuice možná běhá jako hodinky, ale pokud vůbec běhá, tak tak naplno vzhledem k obklopení současným množstvím podnětů, že místy nestihnu slyšet včas. Toto splašené bití zvonů a dovádění vnitřní hysterie mne nutí vydechnout a stát a jen zírat. Je to nejspíš přibližně tak, že něco pocítím, dle toho se zařídím a nevstupuji do cest lidí, které vidím v budoucnosti padat přes okraj. -Nemůžeš zachránit všechny-, stíhám se jen dívat, jak osoby motající se obecně kolem běží do pasti, kterou sami na sebe připravili. A není to moje soutěž, přinejmenším už ne, už není čas.
Dostala jsem se do fáze, kdy se mi konečně daří neřídit věci kolem sebe tak striktně a bez možnosti uniknout vůdčí pozici. Přesouvám svou pozornost a své cíle a snahy na svůj život, svůj pocit, svůj profit. Ano, ještě více sobeckosti a ega :) Vidím rozpadající se projekty, kterým jsem zamítla poskytovat další osobní support. Možná jen opouštím potápějící se lodě jako ten nejsrabější papouch, kterého nosí kapitán ve svém pirátském klobouku. I tohle je platná stránka věci. Yo ho.
Taky jsem samozřejmě několik měsíců přemýšlela a dumala, zda nezkusit přestat točit nebo si vyzkoušet přestávku. Ale nechci. Tento ústupek pro mne nestojí za duchovní bolest, která by pak mohla provázet mojí další plavbu seriálem. Nevím, kam mne to dovede, ale stále uvnitř vnímám ten nehynoucí a všezaplavující pocit, že tohle je to, co láká můj život tam, kde mi je a bude dobře, tohle je to, co mě vybičovalo svou duchovní pauzu probádat a překlenout. Myslím, že moje krize začala ustupovat s tím, že jsem se sešla s K. po tolika dlouhých měsících. Aneb když nevíš co se svým čarodějnictvím, sejdi se s pár čarodějnicemi, co jsou víc čarodějnice než ty. A tak jsem pokračovala s M. a pak taky s H. a nechala si říct víc pohledů na můj život.
Nemusela bych na tom mém ušmudlaném seriálku tak lpět, ale moje posuny a vnitřní proměny zkrátka nejsou ničím jiným než pomalým a dlouhým procesem.
Životem mořské želvy.