Jsem přesvědčená o tom, že jistá forma spirituality se vyvinula společně s lidským mozkem někdy v době počátků pohřbívání mrtvých, kdy si člověk uvědomil, že ve stínech stromů možná vidí postavy, které tam hmatatelně nejsou, bytosti z mlhy, výjevy ze snů. Jeskynní malby naznačují, že člověk již od pradávna věřil v možnost přenesení energie např. z uloveného zvířete na osobu, která jej pozře, bude nosit jeho tesáky, pařáty nebo kožešinu na svém těle. Taktéž nám již pravěká archeologie ukazuje na posvátnost pomyslných vstupů do podsvětí v těch nějužších a nejtemnějších zákoutích jeskyní, požívání halucinogenů vyvolávajících vize a praktikování sympatetických rituálů.
Takže si myslím, že čarodějnictví se vzalo z podstaty člověka v průběhu jeho vývoje v kulturní bytost. Nebo přinejmenším původní náboženství uctívající mateřskou bohyni a boha lovce, ke kterým se postupně přidali lokální bytosti, hrdinové, bohové panteonů. Všichni opředeni vláknem příběhů a mýtů se otiskli do myslí lidí v předkřesťanské éře. V této době ale již čarodějnictví nabylo jiné formy a stalo se schopností jen několika vyvolených: druidů, spákon, seidrkon, pýthií, věštců, proroků, bylinkářek, medicinmanů, šamanů atd.
Čarodějnictví se tedy objevilo ve své samostatné formě jakožto odpověď na potřeby společnosti: lidová slovesnost, kulturní mýty, léčitelství, potence, lektvary lásky, jedy, potraty, odpovědi na otázky, rozhodování sporů, poradenství pro vládce - to vše byly oblasti, ve kterých bylo zapotřebí kontaktovat čas od času nebo i pokaždé čarodějnici nebo druida.
Čarodějnictví se vzalo z člověka a jeho rituálního chování, které mu pomáhalo v přežití v průběhu evoluce, můžeme ale dnes říci, že i některé další druhy praktikují rituály, např. opice nebo vrány. Teprve později získalo svůj vlastní název, respektive množství názvů pro obdobné techniky. A pravděpodobně až s příchodem křesťanství se stalo hanlivým výrazem pro ženy, které byly něčím zvláštní, nevypočitatelné, nebo jinak nebezpečné v očích paranoidní společnosti.
Myslím si, že definovat čarodějnictví je v dnešní době vlastně nemožné, jelikož každá čarodějnice má naprosto individuální duchovní i životní zkušenost. Za sebe bych ale řekla, že právě tato duchovní a životní zkušenost je plně protknutá s naším osobním čarodějnictvím. My utváříme naše čarodějnictví skrze svoji zkušenost, ale ono i nazpět utváří nás. Čarodějnictví pro mne tedy znamená především individuální zkušenost.
Tato zkušenost je propojená s naší každodenní existencí natolik, že si ji troufám nazývat životním stylem. Čarodějnictví pro mne myslím již od počátku mé praxe nepředstavuje koníček nebo nějakou oddělitelnou, zapomenutelnou aktivitu, kterou můžeme plně schovávat před světem. Je jednoduše tím, čím jsme. V čem je ale životní styl čarodějnice odlišný od ostatních "mudlů"? Právě ve vymezení tohoto rozdílu bych hledala hlavní znaky čarodějnictví.
Tak tedy já bych řekla, že to, čím se liším od ostatních lidí je moje aktivní snaha praktikovat úctu k přírodě, odhodlání hledat poznání na poli rozumu i citů, odvaha překračovat hranice a nést za své činy plnou zodpovědnost, schopnost říci ne, zeptat se, když něco nevím a vnímat, co vnitřně chci, nenechat se nutně vždy unášet proudem a trendy zbytku společnosti, ve které žiji a zároveň chápat výhody svého zapojení v určitém okolním systému.
Možná to nezní tak úplně magicky jako kdybych řekla, že mé čarodějnictví je tvořeno rituály nad bublajícím kotlem, tancem bosých nohou v trávě za svitu měsíce, rozmluvami s bohy a kouřem sladkého kádidla plynoucím nad rozloženými tarotovými kartami. A v mnohém je pro mě mé praktické eklektické čarodějnictví právě takové. Ale pokud bych to definovala takto jakožto odpověď na otázku, čím je pro mne čarodějnictví, podlehla bych právě leckdy mylným představám okolního lidského světa a z nich plynoucím očekáváním.
Čarodějnice tedy je pro mne osoba, která uvnitř sebe dobrovolně, vědomě a zodpovědně odemkla určité složky pochopení jiných úhlů pohledu na lidský život, než je standardní mentalita nalinkovaného manuálu na správné chování a nabývání statků podle aktuální kultury obklopující jedince. To znamená, že dost lidí má vlastně možnost a potenciál se čarodějnicí stát.
Otázkou pak je, zda by svět nebyl zcela chaotický a roztříštěný, kdyby se každý rozhodl být čarodějnicí. Myslím si, že v současném stádiu existence lidstva jsme jednoduše jako živočišný druh přespříliš vzdálení od toho, co vlastně opravdu chceme a příliš sebetýrající představami a očekáváními našich vnitřních kritiků, kteří byli v našich hlavách vytvoření předchozími, neméně zakomplexovanými generacemi. Zdá se, jako by vlastně vždy v každé společnosti byla přítomna tato jedovatá skutečnost vznikající z nepochopení vlastních potřeb, hamižnosti, nenaplněné lásky atp. Čarodějnictví je ta součást mne, která mne nutí se nad těmito věcmi zamýšlet a zkoumat lidství a lidskost v jejich emočně zbarvených i robotických hodnotách.
Sečteno podtrženo jakožto východisko této mé filosoficko-sociální úvahy: otevření stavidel vnímání vlastních potřeb a motivů napříč spektrem nekonečných možností je tím, co tvoří magickou sílu, moji i ostatních čarodějnic. To, že dokážeme cokoli řešit nebo získat jinak než na úkor ostatních, chápeme svoji roli v životě na Zemi, a především, nebrzdí nás při našem konání strach. A tomu se říká život, který je barevnější než přežívání.
Poznámka: pochopitelně s sebou tato barevnost nese i hodně tmavé tóny.
Takže si myslím, že čarodějnictví se vzalo z podstaty člověka v průběhu jeho vývoje v kulturní bytost. Nebo přinejmenším původní náboženství uctívající mateřskou bohyni a boha lovce, ke kterým se postupně přidali lokální bytosti, hrdinové, bohové panteonů. Všichni opředeni vláknem příběhů a mýtů se otiskli do myslí lidí v předkřesťanské éře. V této době ale již čarodějnictví nabylo jiné formy a stalo se schopností jen několika vyvolených: druidů, spákon, seidrkon, pýthií, věštců, proroků, bylinkářek, medicinmanů, šamanů atd.
Čarodějnictví se tedy objevilo ve své samostatné formě jakožto odpověď na potřeby společnosti: lidová slovesnost, kulturní mýty, léčitelství, potence, lektvary lásky, jedy, potraty, odpovědi na otázky, rozhodování sporů, poradenství pro vládce - to vše byly oblasti, ve kterých bylo zapotřebí kontaktovat čas od času nebo i pokaždé čarodějnici nebo druida.
Čarodějnictví se vzalo z člověka a jeho rituálního chování, které mu pomáhalo v přežití v průběhu evoluce, můžeme ale dnes říci, že i některé další druhy praktikují rituály, např. opice nebo vrány. Teprve později získalo svůj vlastní název, respektive množství názvů pro obdobné techniky. A pravděpodobně až s příchodem křesťanství se stalo hanlivým výrazem pro ženy, které byly něčím zvláštní, nevypočitatelné, nebo jinak nebezpečné v očích paranoidní společnosti.
Myslím si, že definovat čarodějnictví je v dnešní době vlastně nemožné, jelikož každá čarodějnice má naprosto individuální duchovní i životní zkušenost. Za sebe bych ale řekla, že právě tato duchovní a životní zkušenost je plně protknutá s naším osobním čarodějnictvím. My utváříme naše čarodějnictví skrze svoji zkušenost, ale ono i nazpět utváří nás. Čarodějnictví pro mne tedy znamená především individuální zkušenost.
Tato zkušenost je propojená s naší každodenní existencí natolik, že si ji troufám nazývat životním stylem. Čarodějnictví pro mne myslím již od počátku mé praxe nepředstavuje koníček nebo nějakou oddělitelnou, zapomenutelnou aktivitu, kterou můžeme plně schovávat před světem. Je jednoduše tím, čím jsme. V čem je ale životní styl čarodějnice odlišný od ostatních "mudlů"? Právě ve vymezení tohoto rozdílu bych hledala hlavní znaky čarodějnictví.
Tak tedy já bych řekla, že to, čím se liším od ostatních lidí je moje aktivní snaha praktikovat úctu k přírodě, odhodlání hledat poznání na poli rozumu i citů, odvaha překračovat hranice a nést za své činy plnou zodpovědnost, schopnost říci ne, zeptat se, když něco nevím a vnímat, co vnitřně chci, nenechat se nutně vždy unášet proudem a trendy zbytku společnosti, ve které žiji a zároveň chápat výhody svého zapojení v určitém okolním systému.
Možná to nezní tak úplně magicky jako kdybych řekla, že mé čarodějnictví je tvořeno rituály nad bublajícím kotlem, tancem bosých nohou v trávě za svitu měsíce, rozmluvami s bohy a kouřem sladkého kádidla plynoucím nad rozloženými tarotovými kartami. A v mnohém je pro mě mé praktické eklektické čarodějnictví právě takové. Ale pokud bych to definovala takto jakožto odpověď na otázku, čím je pro mne čarodějnictví, podlehla bych právě leckdy mylným představám okolního lidského světa a z nich plynoucím očekáváním.
Čarodějnice tedy je pro mne osoba, která uvnitř sebe dobrovolně, vědomě a zodpovědně odemkla určité složky pochopení jiných úhlů pohledu na lidský život, než je standardní mentalita nalinkovaného manuálu na správné chování a nabývání statků podle aktuální kultury obklopující jedince. To znamená, že dost lidí má vlastně možnost a potenciál se čarodějnicí stát.
Otázkou pak je, zda by svět nebyl zcela chaotický a roztříštěný, kdyby se každý rozhodl být čarodějnicí. Myslím si, že v současném stádiu existence lidstva jsme jednoduše jako živočišný druh přespříliš vzdálení od toho, co vlastně opravdu chceme a příliš sebetýrající představami a očekáváními našich vnitřních kritiků, kteří byli v našich hlavách vytvoření předchozími, neméně zakomplexovanými generacemi. Zdá se, jako by vlastně vždy v každé společnosti byla přítomna tato jedovatá skutečnost vznikající z nepochopení vlastních potřeb, hamižnosti, nenaplněné lásky atp. Čarodějnictví je ta součást mne, která mne nutí se nad těmito věcmi zamýšlet a zkoumat lidství a lidskost v jejich emočně zbarvených i robotických hodnotách.
Sečteno podtrženo jakožto východisko této mé filosoficko-sociální úvahy: otevření stavidel vnímání vlastních potřeb a motivů napříč spektrem nekonečných možností je tím, co tvoří magickou sílu, moji i ostatních čarodějnic. To, že dokážeme cokoli řešit nebo získat jinak než na úkor ostatních, chápeme svoji roli v životě na Zemi, a především, nebrzdí nás při našem konání strach. A tomu se říká život, který je barevnější než přežívání.
Poznámka: pochopitelně s sebou tato barevnost nese i hodně tmavé tóny.