Volné pokračování na fialovo k článku Šedé děti, který nenajdete, protože jsem ho nakonec smutně smazala. Téma provázané s úvahami o para-paranoie vnímám o trochu příjemněji.
Obvykle dávám článku dvouslovný a ne zrovna doslovný název. Tentokráte mě ale tohle jedno vskutku přesně nepřesné slovíčko táhlo. Trochu jsem už dříve naťukla pár témat, které kulminují a spojují se v několik pozorovatelských myšlenek z nichž vyplyne má dnešní filosofie. Teda snad.
K odhalení mých pojmů dodávám, že šedá je prázdnota a fialová, tak to už je úplně zabitý. Snad jen úryvek z článku, který jsem nechala propadnout v zapomnění: *** Představte si svůj dětský den. Na zem nekoukáte nikterak z výšky, a tak do ní rádi zaboříte ruce, pohrajete si s pískem, vyhodíte listí do vzduchu, hupsnete do louže, sednete si, kde se vám zlíbí. Hřejivé slunce vás při tom oslňuje a i když občas sprchne, stále je váš den plný světla. V noci se vyspinkáte a jdete pak zčerstva na lov dalších dobrodružství. Ale třeba se ráno nerozední, nadhodil by Russel... Třeba se vaše dny zaplní šedí bez kapky zvláštností a novot. Bez sdílení a zájmu ze strany těch, ke kterým doslova vzhlížíte. Bez bezmezné péče rodičů, bez barevných emocí, bez touhy po poznání. ***
To byste nevěřili, kolik jsem za poslední dva roky potkala dětí, které mají v pokoji duchy, které jsou pronásledované černými stíny a které mají nepříjemné pocity pohledu na kůži. Primárně bych chtěla k tomuto říct, že ne všechny duchy vnímám jako zlé nebo dobré. Proto si nemyslím, že ve chvíli, kdy otevřete bránu svého vědomí i pro jiné než materiální světy, skočí po vás první ultra temná příšera a zakousne se vám do prdky.
Možná se na vás pár bytůstek zvědavě otočí, možná se k vám viditelněji přihlásí vaši ochránci a popřípadě i chráněnci, možná se kolem roztetelí nějaká ta larva, kterou stačí posypat solí nebo polechtat křišťálem, možná se jen aktivují vaše osobní energie. Duchařská schíza však září na každém rohu a to i z několika starších lidí, kteří mne kontaktují a které podezřívám z toho, že byli dříve šedými dětmi až se prokousali spektrem života k fialové psýše. Baj d vej, pokud se snažíte navázat se mnou konverzaci menším klišé než "jak se máš", toto téma není dobrá volba.
Nechci vyznít hrubě. Ale opakované případy mne naučily jedné zásadní věci: když vám píše osoba pronásledovaná duchy, a ti duchové jsou opravdu zvláštní oproti všem průzračně běžným případům, a kolikrát nesou seriálové rysy jako např., že lezou postiženému pod kůží jako žížaly, moje rada spadne do schránky s automatickou odpovědí "navštivte psychologa". Já s tím nic nezmůžu. Ano, jsou zde i další verze, které zabírají, např. odkaz na kamarádku, která vás zbaví lecčeho pokud vysolíte dostatek tučné zeleně z peněženky.
V tu ránu jsou všichni pronásledovaní vyléčeni. Ovšem, nekrmte svého psa ovsem. Je třeba podívat se hlouběji a vzhledem k širokému spektru těchto případů také souhrnně zde v článku na cestu, kterou bych doporučila ve druhé fázi tohoto problému. Přestat si dupat o pozornost a zakousnout se do svých stínů. Makat na sobě. Ve chvíli, kdy sebe vyčistíte od vlastního balastu, spousta energetického humusu odpadne a nějaká echt depka (pokud se nejedná opravdu o nemoc zvanou deprese, pro kterou je zde právě onen psycholog) vás neschramstne.
Co dodat, co říct. Snad jen, že je to s energiemi jako s lidmi, protože i my na sebe vzájemně záříme nějakou tu energii. A že právě proto se nevyplácí hledat problém zásadně mimo sebe. Toť jízdenkou do rozvrzaného vozíku, který po koleji těžařského dolu míří v pekel.
Kekel.
K odhalení mých pojmů dodávám, že šedá je prázdnota a fialová, tak to už je úplně zabitý. Snad jen úryvek z článku, který jsem nechala propadnout v zapomnění: *** Představte si svůj dětský den. Na zem nekoukáte nikterak z výšky, a tak do ní rádi zaboříte ruce, pohrajete si s pískem, vyhodíte listí do vzduchu, hupsnete do louže, sednete si, kde se vám zlíbí. Hřejivé slunce vás při tom oslňuje a i když občas sprchne, stále je váš den plný světla. V noci se vyspinkáte a jdete pak zčerstva na lov dalších dobrodružství. Ale třeba se ráno nerozední, nadhodil by Russel... Třeba se vaše dny zaplní šedí bez kapky zvláštností a novot. Bez sdílení a zájmu ze strany těch, ke kterým doslova vzhlížíte. Bez bezmezné péče rodičů, bez barevných emocí, bez touhy po poznání. ***
To byste nevěřili, kolik jsem za poslední dva roky potkala dětí, které mají v pokoji duchy, které jsou pronásledované černými stíny a které mají nepříjemné pocity pohledu na kůži. Primárně bych chtěla k tomuto říct, že ne všechny duchy vnímám jako zlé nebo dobré. Proto si nemyslím, že ve chvíli, kdy otevřete bránu svého vědomí i pro jiné než materiální světy, skočí po vás první ultra temná příšera a zakousne se vám do prdky.
Možná se na vás pár bytůstek zvědavě otočí, možná se k vám viditelněji přihlásí vaši ochránci a popřípadě i chráněnci, možná se kolem roztetelí nějaká ta larva, kterou stačí posypat solí nebo polechtat křišťálem, možná se jen aktivují vaše osobní energie. Duchařská schíza však září na každém rohu a to i z několika starších lidí, kteří mne kontaktují a které podezřívám z toho, že byli dříve šedými dětmi až se prokousali spektrem života k fialové psýše. Baj d vej, pokud se snažíte navázat se mnou konverzaci menším klišé než "jak se máš", toto téma není dobrá volba.
Nechci vyznít hrubě. Ale opakované případy mne naučily jedné zásadní věci: když vám píše osoba pronásledovaná duchy, a ti duchové jsou opravdu zvláštní oproti všem průzračně běžným případům, a kolikrát nesou seriálové rysy jako např., že lezou postiženému pod kůží jako žížaly, moje rada spadne do schránky s automatickou odpovědí "navštivte psychologa". Já s tím nic nezmůžu. Ano, jsou zde i další verze, které zabírají, např. odkaz na kamarádku, která vás zbaví lecčeho pokud vysolíte dostatek tučné zeleně z peněženky.
V tu ránu jsou všichni pronásledovaní vyléčeni. Ovšem, nekrmte svého psa ovsem. Je třeba podívat se hlouběji a vzhledem k širokému spektru těchto případů také souhrnně zde v článku na cestu, kterou bych doporučila ve druhé fázi tohoto problému. Přestat si dupat o pozornost a zakousnout se do svých stínů. Makat na sobě. Ve chvíli, kdy sebe vyčistíte od vlastního balastu, spousta energetického humusu odpadne a nějaká echt depka (pokud se nejedná opravdu o nemoc zvanou deprese, pro kterou je zde právě onen psycholog) vás neschramstne.
Co dodat, co říct. Snad jen, že je to s energiemi jako s lidmi, protože i my na sebe vzájemně záříme nějakou tu energii. A že právě proto se nevyplácí hledat problém zásadně mimo sebe. Toť jízdenkou do rozvrzaného vozíku, který po koleji těžařského dolu míří v pekel.
Kekel.