Tak už to tu máme, 2016 na krku a od příštího roku už mi maminka bude říkat, že mířím bleskurychle na čtyřicítku. Než se tam ale dohrábnu, uteče ještě spousta vody a tak se prozatím stamilionkrát proměním ve své osudové nevypočitatelnosti. Co mi následující ro(c)k přinese vám tak neřeknu ani po pečlivém studiu jak runové věštby, tak tarotových tradičních karet pro jednotlivé měsíce.
Runy čpí jasným domácím krbem prosyceným ženskostí, která shlíží na nespoutanou jízdu skrze veškerá dobrodružství, plodnost a hojnost, to vše korunované a zastřešené věrností. Snad sama sobě, snad bohům, snad nějakému cíli... vlastně té mé upatlané zabahněné cestě.
Věřím na dobrá znamení a na poselství. Na to, že když se ptám, stačí se rozhlédnout kolem sebe pro odpověď. Už jsem vám asi párkrát nakrásně sdělila, že nemám patronální ni matronální božstvo v tom mém oblíbeném germánském či nordickém panteonu. Ovšem není to tak úplně ultimátní pravda. Jsou zde totiž bohyně a božky, které mne provází řekněme častěji a výstižněji než jiné a občas si šlehnu i nějakého toho boha. Tak jsem tedy od svého mytologického mládí propátrala panteon ne zcela skrz na skrz, ale celkem dobře.
Poslední roky se vesele schovávám za Nerthus, Frigg, Freyu či Sigyn, jak jste si mohli povšimnout v několika mých rituálech a jejich záznamech tady z Irska. Ale, jak jsem uvedla pár vteřin nazpět, schovávám. Mojí více méně nejvíce propracovávanou hlubinnou a niterně dotýkající se bohyní je totiž už nějaký ten pátek Rán. Mrcha moří, zabijačka, zlodějka, šupinatá držka a nenasytná potvora vůbec. Matka devíti dcer, potažmo podvodních děvek. Divný co. Myslím si ale, že mi velice dobře balancuje některé já versus svět issues.
Ne, že bych byla nějakej Rumcajs, to teda prr, ale vzpomínáte si na můj článek o modré oční lince? Takhle nějak já prostě žiju. Běhám po hranici neodhadnutelnosti a poslední dobou na tom tak ujíždím, že jistý plán na déle než příští čtvrtek, což je můj a Thorův oblíbený den, mě v podstatě děsí. Tady tedy přijdu k tomu, támhle k tamtomu a tuhle k tomuhle. Jedu si to jako straka, ta moje věštecká ala vrána, magická ala sova, lady black n white.
Co jsem našla v roce 2015 je fajn a jednoduché: byly tomu dvě deky, obě barevné a huňaté, s třásněmi a nádechem luk a hlíny. Korálek, co plaval ve studni u Drombegu. Soška býka v trávě u strašidelné zříceniny. Korálky a knoflíky a stužky a příze, ale to už ode mě znáte z předchozích let. Figurka koně opršená na ulici městečka Fermoy. Klíč vyrobený v Anglii, zapíchnutý mezi dlaždicemi před muzeem voskových figurín v Dublinu. Černá hustá umělá kožešinová šála na chodníku k estatu, ve kterém jsem na tajňačku parkla Marka, aby unikl přemrštěným městským poplatkům. Ztratila jsem asi prázdnou tašku a určitě podprsenku. V lese. Pochopitelně. Rozdala jsem pár svetrů a vyvekslovala koženkovou bundičku.
Všechno to beru znamenitě, stejně tak jako některé dary, třeba již ve videích zmíněnou zebří kabelku. Průzkum symbolů a omenů nechávám zčásti na osudu a cestě mé stříbřité životní šňůrky, částečně bádám po netu a v dalších zákoutích, kde by se mohlo skrývat nějaké to vědění. Zebra mi tak akorát vždy říkala, "rozhlédni se, než si šlápneš na můj bílý pruh", jelikož, jak možná víte, pokud mne čtete od úplného počátku, považuji poskakování po bílé za jednu ze svých aristotelovských mini radovánek. V bílé se prolínám i do vašich snů, když se zadaří. V černé to ale běhám hvozdy a loukami se srstí vysoce naježenou při proskocích houštím a padání ze hřbitovních zdí.
Nejen ve snech se tedy zdá, že i temnota mi má stále dost co nabídnout. Tentokrát se to tváří jakože ve znamení propojení protikladů či čehosi jakoby dichotomického, pro příklad za všechny pruhovaná schopnost rozpoznat sebe a ostatní ve stádě a nebýt poznat zvenčí. Tak že bych konečně zaklapla do té lajny normálu a zažila extázi integrity tady na matičce? Snažila jsem se o to přece roky, dokud jsem nepráskla do bot a neodlítla do věčného deště. Všichni úplně běžně normální idioti mi tvrdili jak jsou výjimeční a já si vždy shovívavě pomyslela, vždyť ty taky úplně normálně chcípneš, ale to vůbec nevadí, protože jseš na tomhle světě úplně stejně normálně bezvýznamnej jako já. Jep, cítím sounáležitost s druhem a určitě se ten pocit bude ještě průběžně vylepšovat! Nikdo nás lidi totiž nepotřebuje, možná tak bohové.
Tak snad aby ani v roce poustevníka nezmizeli.
Pour Felicité tuláci :*
Runy čpí jasným domácím krbem prosyceným ženskostí, která shlíží na nespoutanou jízdu skrze veškerá dobrodružství, plodnost a hojnost, to vše korunované a zastřešené věrností. Snad sama sobě, snad bohům, snad nějakému cíli... vlastně té mé upatlané zabahněné cestě.
Věřím na dobrá znamení a na poselství. Na to, že když se ptám, stačí se rozhlédnout kolem sebe pro odpověď. Už jsem vám asi párkrát nakrásně sdělila, že nemám patronální ni matronální božstvo v tom mém oblíbeném germánském či nordickém panteonu. Ovšem není to tak úplně ultimátní pravda. Jsou zde totiž bohyně a božky, které mne provází řekněme častěji a výstižněji než jiné a občas si šlehnu i nějakého toho boha. Tak jsem tedy od svého mytologického mládí propátrala panteon ne zcela skrz na skrz, ale celkem dobře.
Poslední roky se vesele schovávám za Nerthus, Frigg, Freyu či Sigyn, jak jste si mohli povšimnout v několika mých rituálech a jejich záznamech tady z Irska. Ale, jak jsem uvedla pár vteřin nazpět, schovávám. Mojí více méně nejvíce propracovávanou hlubinnou a niterně dotýkající se bohyní je totiž už nějaký ten pátek Rán. Mrcha moří, zabijačka, zlodějka, šupinatá držka a nenasytná potvora vůbec. Matka devíti dcer, potažmo podvodních děvek. Divný co. Myslím si ale, že mi velice dobře balancuje některé já versus svět issues.
Ne, že bych byla nějakej Rumcajs, to teda prr, ale vzpomínáte si na můj článek o modré oční lince? Takhle nějak já prostě žiju. Běhám po hranici neodhadnutelnosti a poslední dobou na tom tak ujíždím, že jistý plán na déle než příští čtvrtek, což je můj a Thorův oblíbený den, mě v podstatě děsí. Tady tedy přijdu k tomu, támhle k tamtomu a tuhle k tomuhle. Jedu si to jako straka, ta moje věštecká ala vrána, magická ala sova, lady black n white.
Co jsem našla v roce 2015 je fajn a jednoduché: byly tomu dvě deky, obě barevné a huňaté, s třásněmi a nádechem luk a hlíny. Korálek, co plaval ve studni u Drombegu. Soška býka v trávě u strašidelné zříceniny. Korálky a knoflíky a stužky a příze, ale to už ode mě znáte z předchozích let. Figurka koně opršená na ulici městečka Fermoy. Klíč vyrobený v Anglii, zapíchnutý mezi dlaždicemi před muzeem voskových figurín v Dublinu. Černá hustá umělá kožešinová šála na chodníku k estatu, ve kterém jsem na tajňačku parkla Marka, aby unikl přemrštěným městským poplatkům. Ztratila jsem asi prázdnou tašku a určitě podprsenku. V lese. Pochopitelně. Rozdala jsem pár svetrů a vyvekslovala koženkovou bundičku.
Všechno to beru znamenitě, stejně tak jako některé dary, třeba již ve videích zmíněnou zebří kabelku. Průzkum symbolů a omenů nechávám zčásti na osudu a cestě mé stříbřité životní šňůrky, částečně bádám po netu a v dalších zákoutích, kde by se mohlo skrývat nějaké to vědění. Zebra mi tak akorát vždy říkala, "rozhlédni se, než si šlápneš na můj bílý pruh", jelikož, jak možná víte, pokud mne čtete od úplného počátku, považuji poskakování po bílé za jednu ze svých aristotelovských mini radovánek. V bílé se prolínám i do vašich snů, když se zadaří. V černé to ale běhám hvozdy a loukami se srstí vysoce naježenou při proskocích houštím a padání ze hřbitovních zdí.
Nejen ve snech se tedy zdá, že i temnota mi má stále dost co nabídnout. Tentokrát se to tváří jakože ve znamení propojení protikladů či čehosi jakoby dichotomického, pro příklad za všechny pruhovaná schopnost rozpoznat sebe a ostatní ve stádě a nebýt poznat zvenčí. Tak že bych konečně zaklapla do té lajny normálu a zažila extázi integrity tady na matičce? Snažila jsem se o to přece roky, dokud jsem nepráskla do bot a neodlítla do věčného deště. Všichni úplně běžně normální idioti mi tvrdili jak jsou výjimeční a já si vždy shovívavě pomyslela, vždyť ty taky úplně normálně chcípneš, ale to vůbec nevadí, protože jseš na tomhle světě úplně stejně normálně bezvýznamnej jako já. Jep, cítím sounáležitost s druhem a určitě se ten pocit bude ještě průběžně vylepšovat! Nikdo nás lidi totiž nepotřebuje, možná tak bohové.
Tak snad aby ani v roce poustevníka nezmizeli.
Pour Felicité tuláci :*