Revize slupek cibule je opět na pořadí dne :) Pokud i vás něco zneklidní, vězte že zrovna tak se stíny klubou.
Dokonalá. Há ha ha, inu tak nepracovala bych tady asi na sobě, kdyby to tak bylo. Jenže rejže. Po 14dnech v novém kolektivu jsem se velmi rychle dozvěděla prazvláštní věc. Lidem jsem libá či nelibá jednoduše na základě toho, že jim údajně přijdu dokonalá. Což je myšlenka k podnětnému zauvažování zajisté. Celá výpověď zněla přibližně takto: "mnoho žen tě může považovat za hezčí než sebe, mnoho lidí tě může považovat za chytřejší a schopnější než sebe a když jim pak ještě natvrdo řekneš, že s nima nebudeš pomlouvat ostatní..." následovala pauza, kdy jsem dostala prostor šrotovat. Pak jsem se začala samozřejmě řehtat jak jelito, ale za poznámku to stojí, třeba se z toho časem něco vyvrbí.
Normální. Začínám si budovat zbrusu novou šťavnatou alergii. Moc alergií nemám, na takové ty běžné věci vůbec, jednou jsem dostala facku od antibiotik, jinak dobroš kobroš. Ale toto vážení, toto je alarm. Přibližně 80% osob, které mne kontaktují díky mému seriálu, pronese do dvou odpovědí zázračnou sebevyzdvihující formuli "jsem divnej". Já chápu, že je přirozenou lidskou potřebou nebýt řadový panák, zakládat si na určité výjmečnosti, nenahraditelnosti a cennosti. Ale hm, ne. Celý život jsem se snažila nevybočovat z řady a celou dobu se mi to dělo. Proč? Asi proto, že jsem normální. Snadno nahraditelná. A nevadí mi to. Ups?
Emocionální. No jasně, voda přece :)
Ovšem internetově mne to silně zaráží na více rovinách. Možná jste před delší dobou viděli mé otázkové video, kde jsem řekla ve kterých mých dílech se dozvíte odpověď na svou otázku - aby mi nebyly dotazy kladeny opakovaně a nezahlcovaly mě a nepřesvědčovaly o tom, že divák, místo aby se snažil, chce ode mě zkratku. "Právě jsi poslala všechny do pr..." byl první koment pod videem. Nikoli, jen si udržuji hranice svého poklidného žití.
Rizika chatu jsem shledala natolik útočnými, že jsem přestala navštěvovat FB na víc než pár minut denně. Shrnuto podtrženo, párkrát mi někdo zničehonic polepil obličej nápisem emocionální, nekomunikovat - stalo se mi to třeba u stalkerky, ale i u několika jiných osob a neúmyslně potrefených hus. A tak jsem se žel od lidí, které jsem považovala za dobré dlouholeté přátele dozvěděla, že je chci před celým světem zradit, že mě nikdo nebere vážně, že jsem chudinka a že toužím po pozornosti. A spousta lidí mi přestala lézt do zadku. Yay! :)
Sebe-přísná. Rada mezi lampy, kterážto dorazila od mého muže. Nuže. "Myslim si, že jsi na ostatní moc hodná a na sebe moc přísná." Wau, tohle pro mě zní jako poklona. Hold věků věčné trpělivosti, kterou nemám, jen respektuji cestu druhých pokud hrubě nekříží cestu moji. Háček? Stínek? Hm? Když v první řadě analyzujete svoje chyby a upřednostňujete je před chybami ostatních, tak někteří další snadno usnou na vavřínech dřív než stihnete vyplodit a prezentovat výsledky ještě za tepla. A pak ... četli jste už kapitolku výše, že?
Medvědice... anebo prasnice? Tak už se teda opravdu dostaneme k něčemu, co považuji za stín a ne za výstřelek okolí. Tenhle kus zvířete se nezrcadlí v mé mysli, ten je jistojistě zakořeněný kdesi uvnitř, v baňce, kterou by mudrcové snad zvali duší. Vůdce, hrdinka, žble žble, zatím to vede k ostrému a často nechtěnému chránění bytostí mě blízkých. Toť rys, na který si dávám pěkný pozor, jelikož skýtá mnohá nebezpečí a je snadné mne skrze něj využít či jinak použít. Takže quest číslo 1, stáhnout své pomocné ruce dřív než mi je svět urve, což je vzhledem k jejich omezenému počtu docela snadné.
Plynule a zimně tak nastupuji odříznuta od cizích myslí na plavbu temným přelomem.
Normální. Začínám si budovat zbrusu novou šťavnatou alergii. Moc alergií nemám, na takové ty běžné věci vůbec, jednou jsem dostala facku od antibiotik, jinak dobroš kobroš. Ale toto vážení, toto je alarm. Přibližně 80% osob, které mne kontaktují díky mému seriálu, pronese do dvou odpovědí zázračnou sebevyzdvihující formuli "jsem divnej". Já chápu, že je přirozenou lidskou potřebou nebýt řadový panák, zakládat si na určité výjmečnosti, nenahraditelnosti a cennosti. Ale hm, ne. Celý život jsem se snažila nevybočovat z řady a celou dobu se mi to dělo. Proč? Asi proto, že jsem normální. Snadno nahraditelná. A nevadí mi to. Ups?
Emocionální. No jasně, voda přece :)
Ovšem internetově mne to silně zaráží na více rovinách. Možná jste před delší dobou viděli mé otázkové video, kde jsem řekla ve kterých mých dílech se dozvíte odpověď na svou otázku - aby mi nebyly dotazy kladeny opakovaně a nezahlcovaly mě a nepřesvědčovaly o tom, že divák, místo aby se snažil, chce ode mě zkratku. "Právě jsi poslala všechny do pr..." byl první koment pod videem. Nikoli, jen si udržuji hranice svého poklidného žití.
Rizika chatu jsem shledala natolik útočnými, že jsem přestala navštěvovat FB na víc než pár minut denně. Shrnuto podtrženo, párkrát mi někdo zničehonic polepil obličej nápisem emocionální, nekomunikovat - stalo se mi to třeba u stalkerky, ale i u několika jiných osob a neúmyslně potrefených hus. A tak jsem se žel od lidí, které jsem považovala za dobré dlouholeté přátele dozvěděla, že je chci před celým světem zradit, že mě nikdo nebere vážně, že jsem chudinka a že toužím po pozornosti. A spousta lidí mi přestala lézt do zadku. Yay! :)
Sebe-přísná. Rada mezi lampy, kterážto dorazila od mého muže. Nuže. "Myslim si, že jsi na ostatní moc hodná a na sebe moc přísná." Wau, tohle pro mě zní jako poklona. Hold věků věčné trpělivosti, kterou nemám, jen respektuji cestu druhých pokud hrubě nekříží cestu moji. Háček? Stínek? Hm? Když v první řadě analyzujete svoje chyby a upřednostňujete je před chybami ostatních, tak někteří další snadno usnou na vavřínech dřív než stihnete vyplodit a prezentovat výsledky ještě za tepla. A pak ... četli jste už kapitolku výše, že?
Medvědice... anebo prasnice? Tak už se teda opravdu dostaneme k něčemu, co považuji za stín a ne za výstřelek okolí. Tenhle kus zvířete se nezrcadlí v mé mysli, ten je jistojistě zakořeněný kdesi uvnitř, v baňce, kterou by mudrcové snad zvali duší. Vůdce, hrdinka, žble žble, zatím to vede k ostrému a často nechtěnému chránění bytostí mě blízkých. Toť rys, na který si dávám pěkný pozor, jelikož skýtá mnohá nebezpečí a je snadné mne skrze něj využít či jinak použít. Takže quest číslo 1, stáhnout své pomocné ruce dřív než mi je svět urve, což je vzhledem k jejich omezenému počtu docela snadné.
Plynule a zimně tak nastupuji odříznuta od cizích myslí na plavbu temným přelomem.