Kousla mě múza, tak píšu článek. Tedy... Lidé mají právo na zoufalství. A já tu nejsem od toho, abych komukoli toto nebo jiné právo brala. (Čti "poetická variace na mantru Nemůžeš zachránit všechny... snaž se držet chráněnej hlavně svuj zadek") ... obrázek je ilustrační, obsahující ochranný symbol - jen tak pro pořádek :D |
Jsem po čase zas v té otevřené fázi, kdy mám rozepsáno asi 5 článků a připraveno několik galerií. Také mám rozpracovaný jeden rituální postup pro Chrámového klienta, na který se chci dnes zaměřit. Ale protože už tady dlouho předlouho nebyl žádný Pepík (ten týpek z jablka, co ho nahánělo kuře) nahlodávající můj jakš takš šťastný život, rozhodla jsem se, že teď zas načrtnu pár odstavců z patra.
Myslím, že mezi moje životní lekce patří tyhlety podivné srážky a přeháňky. S lidmi, které nemůžu nikdy dokázat pochopit. Což jsou zároveň ti, - jak mi dnes po XY letech došlo - na které mě maminka tak snaživě připravovala. Pojala jsem totiž podezření, které je samozřejmě nutno podrobit náležitému průzkumu a prochází fází testování, že dokážu probudit v lidech - jak to nazvat.
Zvíře to není, protože tam necítím pudovost ani svobodu. To nejhorší to také není, protože nejsem takový nafrněný macho, abych nabývala takto závažných přesvědčení o svých schopnostech. To nejlepší to také není, ač právě tyhle přízraky žádají, nechť z nich něco takového vybuduji a vymrskám je ke spasení jejich existence.
Poměrně záhy od startu mé praxe s kartami jsem si uvědomila, že na světě jsou věci, které by lidi neměli vědět nebo jinak nazřít, páč se pak chovaj divně. Nadlidsky, abych byla přesná a nahlédla to z vlastní osobní zkušenosti se situacemi, ve kterých není co ztratit. Třeba když ví, že už brzo umřou. Nebo že už mě nikdy neuvidí. Taky jsem seznala, že je fajn slyšet občas jen pár slov, které uhodí hřebíček na hlavičku a provedou s vaší duší ten pořádný pohnutek. Poslední taková slova jsem slyšela od mé celkem čerstvé křesťansky smýšlející kamarádky, která se tak vyšvihla mezi těch málo žijících, kteří mě alespoň do jisté míry chápou a dokážou v pravou chvíli bez brvohnutí srovnat.
Tak a teď to přijde! Mezi těmahle dvěma informacema, nejen ve slovním podání, jsem totálně ztracenej asperger. Takže ve chvíli, kdy prohodím na své uspěchané cestě pár slov s kolemjdoucím zoufalstvím schovaným v kukle ležérní pohody, pokouším se zeptat: Opravdu chceš, abych zahejbala s tvým životem? Vážně mě prosíš, abych ti tak ublížila, že budeš muset zhodnotit vše uvnitř sebe a najít možná někoho úplně jiného než kým doufáš, že jseš?
Jojojo, prosím ukaž mi co umíš, i kdyby mě to mělo zničit.
Čárymáryfuk a jsem zase sebestředná maniakální svině :D
Tenhle příběh se netýká tak úplně magie, týká se lidí z obecného života, lidí, kteří bohové ví proč touží po mojí pozornosti. Možná ze mě září nějaký ten druh péče a lásky, kterou jsem ochotná rozdávat na míle daleko v dobách, kdy mám vše ve vlastním životě sesumírované, a kterou moc ráda zakomponuji do všech svých videí i konzultací s jednotlivci. Na druhé straně mince ale zírá ta bytostná součást, která od sebe nezměnitelné situace a bolestiplné hořké nádoby seká jako Baťa cvičky.
Myslím, že mezi moje životní lekce patří tyhlety podivné srážky a přeháňky. S lidmi, které nemůžu nikdy dokázat pochopit. Což jsou zároveň ti, - jak mi dnes po XY letech došlo - na které mě maminka tak snaživě připravovala. Pojala jsem totiž podezření, které je samozřejmě nutno podrobit náležitému průzkumu a prochází fází testování, že dokážu probudit v lidech - jak to nazvat.
Zvíře to není, protože tam necítím pudovost ani svobodu. To nejhorší to také není, protože nejsem takový nafrněný macho, abych nabývala takto závažných přesvědčení o svých schopnostech. To nejlepší to také není, ač právě tyhle přízraky žádají, nechť z nich něco takového vybuduji a vymrskám je ke spasení jejich existence.
Poměrně záhy od startu mé praxe s kartami jsem si uvědomila, že na světě jsou věci, které by lidi neměli vědět nebo jinak nazřít, páč se pak chovaj divně. Nadlidsky, abych byla přesná a nahlédla to z vlastní osobní zkušenosti se situacemi, ve kterých není co ztratit. Třeba když ví, že už brzo umřou. Nebo že už mě nikdy neuvidí. Taky jsem seznala, že je fajn slyšet občas jen pár slov, které uhodí hřebíček na hlavičku a provedou s vaší duší ten pořádný pohnutek. Poslední taková slova jsem slyšela od mé celkem čerstvé křesťansky smýšlející kamarádky, která se tak vyšvihla mezi těch málo žijících, kteří mě alespoň do jisté míry chápou a dokážou v pravou chvíli bez brvohnutí srovnat.
Tak a teď to přijde! Mezi těmahle dvěma informacema, nejen ve slovním podání, jsem totálně ztracenej asperger. Takže ve chvíli, kdy prohodím na své uspěchané cestě pár slov s kolemjdoucím zoufalstvím schovaným v kukle ležérní pohody, pokouším se zeptat: Opravdu chceš, abych zahejbala s tvým životem? Vážně mě prosíš, abych ti tak ublížila, že budeš muset zhodnotit vše uvnitř sebe a najít možná někoho úplně jiného než kým doufáš, že jseš?
Jojojo, prosím ukaž mi co umíš, i kdyby mě to mělo zničit.
Čárymáryfuk a jsem zase sebestředná maniakální svině :D
Tenhle příběh se netýká tak úplně magie, týká se lidí z obecného života, lidí, kteří bohové ví proč touží po mojí pozornosti. Možná ze mě září nějaký ten druh péče a lásky, kterou jsem ochotná rozdávat na míle daleko v dobách, kdy mám vše ve vlastním životě sesumírované, a kterou moc ráda zakomponuji do všech svých videí i konzultací s jednotlivci. Na druhé straně mince ale zírá ta bytostná součást, která od sebe nezměnitelné situace a bolestiplné hořké nádoby seká jako Baťa cvičky.