Samozřejmě, objevilo se pár lidí, kterým jsem řekla, kým jsem. K těm přibyli další, kteří na mě narazili náhodou na netu a zeptali se mě, o co jde a celkem snadno jsme se domluvili, že to nebudou šířit. Představovala jsem si, že až to přijde "ve velkém", obšušká se to kolem několika stolů v jedné z částí našeho patra a utichne to aniž bych se o tom vůbec dozvěděla, pár lidí se mi začne vyhýbat a někdo se na mě občas podivně podívá nebo tak maximálně hodí megavtipnou hlášku ať něco začaruju. Sem tam mi i přišlo, že už se něco takového asi stalo :D ale přisoudila jsem to svému přehnanému vnímání věcí kolem a pokračovala plynule dál svým oblíbeným pracovním životem.
Ale vždyť víte, že když se připravíte něčemu čelit, tak to bafne zezadu. Takže si tak jednoho dne civím co čísel, která konečně zas dávají rychleji smysl, protože mi ustupuje rýmička, kterou jsem zahnala nějakou prapodivnou kombinací všemožného bejlí. A tu k nám vpadne kámoš, který tak obecně má vpadávání ve zvyku, takže se skoro neotočím. Vykřikne: "to jsem netušil že tady máme takovou mediální hvězdu" - což jsem fakt nepochopila. "Jsem tě našel na YouTube." - nic. "Jsem hledal soutěž s pyramidou a vyjelo mi na YouTube tvoje video." - ty jo... já mam přece jedno starý video o pyramidě. V tu chvíli už stál úplně u mě a z Renči sálal takovej ten pocit prozření. FAK!
Inu, ledovější "hm" jsem ze sebe už dlouhý roky nevypotila. A už se to sypalo, totální informační lavina.
Můj skype se v tu ránu zaplnil hláškami typu:
"Hej oni našli tvý videa?!"
"Čas najít si novou práci."
"Všichni v kóji si tě pouštěj."
"Už na tebe koukaj i u nás."
"Už o tom ví i šéfové."
"Tady se někdo zachoval jako malý děcko."
"Tyhle lidi to nikdy nepřijmou."
Nějak jsem to přešla a vzala událost jen jako další facku od Miss Viditelnost. S následky narážek na mojí mééédžik, schopnosti uřknutí a ideálně i obětování zvěře a s těmi nenápadnějšími, ale za to mnohem nebezpečnějšími následky ze stran lidí, kteří se teď můžou kdykoli naprosto pomást a žádat po mě různé neproveditelné typy pomoci s jejich životy, které mnohdy vlastními silami dovedli do žalostného bodu, s tím vším jsem do toho šla a velký kolektiv mi stál za to. Uzavřela jsem se ale i tak do své uvažovací mozkokomůrky:
Vůbec jsem nepobrala, jakej smysl mělo zrovna pro něj shodit mě pár týdnů před závěrečným hodnocením. Proč mě proflákl člověk, kterému jsem se svěřila, že se snažím překračovat svůj introvertní stín, ale pořád si nedokážu připustit, natož užívat slávu v jakékoli podobě. K čemu bylo rozšířit moje videa k lidem, kteří mě neznají, k těm, které nemá důvod tohle zajímat, ale mají moc nad mojí kariérou a nebo ještě nejlépe k takovým, které víc než téma mých videí bude zajímat díl s mokrými vlasy nebo ten, kde nemám pod tričkem podprdu.
?
Pravděpodobné poučení na závěr pohádky bude: 20 vteřin slávy mezi drbnama má vyšší cenu než přátelství.