Občas si říkám, do čeho mě ta Dahuše před lety uvrtala, když mne nabádala vytvořit k vlogu i stránky. Inu své sliby stále plním, blog je stručný, protože co vám chci říct, vám řeknu ve videích. Blog je taká doplňovačka, vedlejšák, další kolej. A tak mi cca dvakrát do roka oslepne básnický střevo a já nemám chuť psát, a co mám schováno tak říkajíc v klaudu, vám nějak nechci dát.
Takhle dojíždím se psaním Knihy Stínů pro veřejnost, takhle dojíždím se vším, co si žádá datla. Blog konkrétně je ta holka za kamerou, což bohůmžel znamená, že pokud se mi právě v životě neděje něco, z čeho by se normální smrtelník mohl směle po*rat, nebo nemám nutkání doložit obrázky či text k něčemu, co se děje na mém YT, je to čistá dvakrát překapávaná a nepasterizovaná nuda. Píšu prostě nejlíp z depky.
Nejhorší chvíle přichází, když narazím na peak (pík, vrchol) - jako s Helgou o Samhainu, nebo jako s Bohy na háku v minulém - přes měsíc starém - příspěvku. Pak mi prostě nepřipadá nic dost dobrý a raději násobím kvákačku do kamery, než poprstit klávesnici.
Většina mnou obdivovaných vlogerek jede svoji hlavní linii na blogu, nebo alespoň jejich blog a písmenkový newsletter ometá kolem vlogů a vysílá do všech rss čteček a e-mailů pade na pade. Já ne. Nevím, jestli jsem se sekla, když mi na vejšce vysvětlili, že píšu stylem surrealistického enigmického prasolete, nebo zda je ve hře nějaký jiný podprahový faktor, moje psaní se však cyklicky vyskytuje v krizi a nepadá z toho žádné posuvné paradigma.
Asi před 14 dny jsem si posteskla doma, že jsem dva týdny nic nepověsila a už mi bylo také jasné, že další dva týdny budou moje múzy hrát golf v tramtárii se satyrama a moje pisatelsky umělecká prázdnost jim bude pod vlivem růžovejch bobulí úplně v kaši. Má zbožňovaná německá polovička mi na to řekla, ať napíšu o tom, jak mi změnil život. S potem na čele jsem zamrkala nad sebejistotou kovanou na ostří ledu a vytanula mi na mysl moje irská pohádka, která krušně zkolabovala. Možná o nás něco umažu, runama to ale asi moc nenahustím...
Tak snad, doufejme, se budu i tady těšit příště ;)
Takhle dojíždím se psaním Knihy Stínů pro veřejnost, takhle dojíždím se vším, co si žádá datla. Blog konkrétně je ta holka za kamerou, což bohůmžel znamená, že pokud se mi právě v životě neděje něco, z čeho by se normální smrtelník mohl směle po*rat, nebo nemám nutkání doložit obrázky či text k něčemu, co se děje na mém YT, je to čistá dvakrát překapávaná a nepasterizovaná nuda. Píšu prostě nejlíp z depky.
Nejhorší chvíle přichází, když narazím na peak (pík, vrchol) - jako s Helgou o Samhainu, nebo jako s Bohy na háku v minulém - přes měsíc starém - příspěvku. Pak mi prostě nepřipadá nic dost dobrý a raději násobím kvákačku do kamery, než poprstit klávesnici.
Většina mnou obdivovaných vlogerek jede svoji hlavní linii na blogu, nebo alespoň jejich blog a písmenkový newsletter ometá kolem vlogů a vysílá do všech rss čteček a e-mailů pade na pade. Já ne. Nevím, jestli jsem se sekla, když mi na vejšce vysvětlili, že píšu stylem surrealistického enigmického prasolete, nebo zda je ve hře nějaký jiný podprahový faktor, moje psaní se však cyklicky vyskytuje v krizi a nepadá z toho žádné posuvné paradigma.
Asi před 14 dny jsem si posteskla doma, že jsem dva týdny nic nepověsila a už mi bylo také jasné, že další dva týdny budou moje múzy hrát golf v tramtárii se satyrama a moje pisatelsky umělecká prázdnost jim bude pod vlivem růžovejch bobulí úplně v kaši. Má zbožňovaná německá polovička mi na to řekla, ať napíšu o tom, jak mi změnil život. S potem na čele jsem zamrkala nad sebejistotou kovanou na ostří ledu a vytanula mi na mysl moje irská pohádka, která krušně zkolabovala. Možná o nás něco umažu, runama to ale asi moc nenahustím...
Tak snad, doufejme, se budu i tady těšit příště ;)