Když jsem byla na střední, zkoumala jsem nějakou tu dobu druidy a mytologii a bohy, protože jsem si už tehdy myslela, že jsem čarodějnice a že na sobě chci makat a rozvíjet se, ale nikdy mě nenapadlo, že by to ze mě mohlo dělat pohana. Řádný střet s pohanstvím jsem měla až při definování Wiccy ve své bakalářské práci. Tehdy se do mého světa nemilosrdně vloupaly kategorizující škatulky a začaly mne poučovat, že se má někam patřit.
Dávno tomu nazad, na základce, mi bylo sděleno, že mnozí lidé vybočují z řady, jen já vybočuju z řady špatným směrem. Vzala jsem tedy tehdy za své, že když sama sobě připadám tak parádně v řadě, že prostě problematice umístění své osoby ve světě nerozumím a že jakákoli ostrakizace mé nitro míjí, natož aby ho trápila. Takže těžko soudit z mé pozice, kam patřím a kam nikoli. Asi by to za mně měli posuzovat ti, kteří mají definice kategorií v malíku. Ti, jenž nevěří v to, že všechno je jedno, a že by to vlastně mohlo být jedno.
Jsou tady argumenty, proč jsem pohanská čarodějnice a ne jen prostě čarodějnice. Protože věřím v bohy. Vidím je nejen jako určité archetypy, ale věřím na ně, jako třeba na víly, duchy, karkulku, vlka nebo děti v Africe. Protože i když to, co v mém životě tak dokonale šlape je vlastně postavený na velký nekompromisní mééédžik alchymii, tak do toho mixuju kolektivně podchycené symboly z folkloru a mytologie. Přesně ty, které těžko nadefinovat slovy, byť jsou často omarkované jednoslovným labelem. Ale nijak neaspiruji na to být "správným pohanem" nebo vlastně správným čímkoli. Nevím, co jsou to klíče od tučňáků, takže stejně asi nemám tak úplně šanci.
Jsem čarodějnice, i když někteří by řekli, že to není prvek jáství, spíš koníček nebo boková vlastnost. Možná je pro mnohé mé známé přijatelnější označení pohanka. Ale pokud si povšimnete mého vyjadřování (a vyzařování), čarodějnictví je to, co má pro mne platné místo. Jsem čarodějnice je totéž jako když řeknu jsem bohém, jsem člověk, jsem součást přírody, jsem já. Není to něco, na čem by extrémně záleželo a co bych chtěla nosit jako titul nebo prezentovat v osobních brandových barvách, jednoduše to je. Pohanství je oproti tomu související relace v pozadí stejně jako bytí mágem, implementovaná do mého života jako značka, zařazení, ač ostatní to mají třeba naprosto opačně.
Moc blízce mne nebere redefinování a analytické nimrání ve všem, když můžu žít spokojeně s tím, co jsem a klusat lesama místo řešení sociálního zařazení se. Pohanství se svými vnitřními myšlenkami mi myslím nikdy nebylo proti srsti, těžko samozřejmě odhadnout, co si pod pohanstvím představují ostatní a co to vlastně pohanství je. Vnější projevy - ač u minority jedinců chápajících sami sebe jako pohany - mi každopádně přinesly v minulých letech pěkně nemilé zážitky, které spíš vězí v lidství a v moci než v pohanství. Přesto, toto nešťastné propojení často obdivuhodné duchovní moudrosti s nepochopitelnou nemorálností, se kterým jsem se setkala, mne drží ve fázi distancu.
Takže závěr je jasný. Ať už jsem či nejsem pohan, ať už jsem či nejsem vnímána jako čarodějnice.
Jsem, která jsem a zůstanu taková :)