Můj příběh začíná někde před deseti lety. Byla jsem mladší, krásnější, nespoutanější a další -ší, co souvisí s pubertou. Hrála jsem Warcraft a zatoužila po tetování. Vzhledem k tomu, že už tehdy mě provázely stíny bezbřehé zodpovědnosti za veškeré mé páchání, dala jsem si jasné pravidlo: vymyslím si motiv, vymyslím si, kam s ním a když mi to ROK vydrží, tak do toho půjdu. A takhle jsem měla několik motivů na několika místech vždy přibližně 10 měsíců, až jsem to v podstatě vzdala.
Poslední roky jsem si říkala, že se jednou možná odhodlám k nějakému malému pentagrámku. No a pak přišla Káča s tím, že chce píchnout uši. Měla narozeniny a měla strach, a kromě toho neměla věk, aby mohla jít na píchnutí bez doprovodu. Dorazily jsme proto společně na ono děrovací místo a nechali se uvést obřím potetovaným mužem do jeho doupěte. Při pohledu na odborně vybavenou místnost mě Káča čapla za ruku a trvala na tom, že potřebuje ukázku, aby věděla, že to "fákt nebolí". A tak jsem si sedla na křeslo a můj kolotoč fyzických změn se s tichým zavrzáním dal do pohybu. Bolelo to jako prase.
A když už jsem do toho vlaku nastoupila, vrátily se mi mé tužby po kérce. Pentagram, abych ho už nikdy nemusela nosit na krku, sundavat každý večer a zapomínat některá rána doma. Pro ochranu, primárně. Nevěděla jsem kam, ani jak to pojmout. Původně jsem měla v hlavě jen takovou běžnou čistou linku. Jeden kluk se mě ale zeptal, proč si nedám něco kolem... a tehdy přišly první myšlenky na želvu.
Vyhledala jsem si poměrně velké množství informací o symbolice želvy v různých kulturách, vše zapadalo, kam mělo a k tomu, nechat se otagovat nějakou luxusní mořskou karetou, mi chyběla jediná symbolická podmínka - nepřekročila jsem rovník. A tak by mi asi prastaří námořníci pěkně vyhubovali, co si vyskakuju, ale jeden nikdy neví, třeba tu čáru jednou crossnu.
Záhy jsem věděla, že želva mořská bude vyvedena s pentagramem umístěným na krunýři, a že jí musím mít do svých dalších narozenin, jinak už v životě žádnou takovou akci nepodstoupim a zůstanu uťápnutá. Ani ne měsíc na to, v den, kdy bráchovi bylo 20, jsem nakráčela do salónu a doladila motiv s tatérem, kterého mi doporučila kamarádka. Tatér byl mým nápadem nadšen, že prý ještě želvu s pentagramem neviděl a že jestli dělam bílou magii, tak že mi pentagram klidně vyfikne. Prošla jsem tak nevědomky jeho testem zákazníků a tetovací akce mohla začít.
Nárt mě napadl díky internetu, kde jsem koukala po inspiraci. "Nárt jo? Jako první tetování? Holka, já mám potetovaný skoro všechno, žebra, stehna i krk, a nárt... u toho jsem skoro brečel." "Hm," houkla jsem a sundala si conversku i s ponožkou. "Tak kdyžtak si vezmeš nějakej ibáč." A začal. Nebolelo to ani trošku.
Netušili byste, jaké hranice byly potetováním prolomeny. Musím uznat, že se pro mě jednalo o fakt silný rituál přechodu. Věčné doznání se k čarodějnictví, naprosté a neměnné přijetí vlastního totemu. Moje kérka už mě nenechá nikdy opravdově zaváhat nad tím, kým jsem a po jaké cestě kráčím. Také jsem si ji nechala udělat až v době, kdy jsem jako čarodějnice strávila delší část života než jako standardní smrtelník.
Pokud vám můžu radit, tetování potřebuje svůj čas, chce trpělivost, ale zároveň dostatek ztřeštěné odvahy a rychlou akci. Pakliže pracujete s energiemi a duchovními silami, tetování vás může zcela změnit, a také zcela zcelit. Jedná se z mého pohledu úplně jistě o přechodový rituál, který samozřejmě není moudré podstupovat jen tak pro srandu králíkům.
Je to totiž jako s čarováním: jak do toho jednou jdete, už není cesty zpět.