Ovšem, že zvyky nejsou nic, o co by mohla čarodějnice v proměnlivosti života stát. Zvyky jsou ty otěže, které vás rvou zpátky, když chcete vzlétnout. Zvyky jsou ty dýky, které vás prošpikujou jako táboráckýho buřta, když je ztratíte bez vlastního přičinění. Některé tradice ale dokážou tak hezky fungovat. Některé jsou prostě součástí vaší osobnosti. A ty si snad můžeme nechat. A zároveň nemít strach získat a ztratit nové a další.
Jsem teď na místě, kdy mi bohové přihráli item, kterej jsem ani nevěřila, že existuje. Takže v bodě, kdy bych chtěla zastavit přítomnost a toulat se v ní na věky. Nedostávat další lekce. Nebo si teda alespoň nechat co největší kus dnešních dní zabalených v něžné přikrývce někde uvnitř mojí hrudi. Cvaknu vypínačem zásuvky a rozsvítím rostlinkovou lampičku omotanou podél čela mojí postele a to startuje moje romantické myšlení. Ovšem když vyjde měsíc, začnu zase divoce výt.
Ups, ne, nikoli, neutekla jsem od tématu, balancuji v myšlenkách jako v mnoha svých článcích, hraju si se slovy, protože mi to v angličtině tak strašně moc chybí. Ten omezený výběr slov, ta nejistota jejich údernosti a váhy. Ta fádní klišovitost pojmů, které si půjčujeme v Čechách pro sebe, třeba Love it. Nebo Bitch please. Ten pocit, když si nejste úplně jistí, jakým způsobem dává místní svět svůj vlastní smysl. A pak vám to doje. Teda... ne úplně vždy.
Takže, sečteno podtrženo, se při svých irských dobrodružstvích setkávám s množstvím watafak momentů. Jsem v podstatě konstantně uvytržení. Překvapená každou chvilkou, nevázaná v reakcích. Ztracená přesně tak, jak je to mé duši vlastní. Neschopná vyjádřit kým jsem jejich slovy. A tak, když nemůžu mluvit, jednám, oblékám, maluju a tvořím sebe tak, aby ze mě křičelo, kdo jsem já a že jsem přišla dobít tenhle svět svou nesmyslnou existencí a spolknout všechnu šťávu květin, které se derou svým růstem z kamenných zídek kolem ruin místních kostelů.
Můžeš být kýmkoli chceš, řekla jsem si, když jsem přijela. A zase jsem se... trapný žejo... rozhodla být já. Pár měsíců zpátky jsem podřízla toho býka, co věrně bučel v našich luzích a hájích a na svých bedrech nesl každý detail každé radosti i bolesti, se kterou se setkal. Jako odměna za oběť se mi vyskytla dokonalá volnost v experimentování s odvahou překračovat vlastní stíny. Přikládání jednoho trojlístku po druhém na všechna moje zranění sahající jakkoli daleko do minulosti, to je teď moje pokojná cestička. Říční vlna pro moji loďku.
A protože se nikdy nezbavíte své podstaty, obzvláště ne, pokud jste na ni hrdí, běhám tady tou mýticky pověstnou perfektní trávou jako to nejkouzelnější tele.
Jsem teď na místě, kdy mi bohové přihráli item, kterej jsem ani nevěřila, že existuje. Takže v bodě, kdy bych chtěla zastavit přítomnost a toulat se v ní na věky. Nedostávat další lekce. Nebo si teda alespoň nechat co největší kus dnešních dní zabalených v něžné přikrývce někde uvnitř mojí hrudi. Cvaknu vypínačem zásuvky a rozsvítím rostlinkovou lampičku omotanou podél čela mojí postele a to startuje moje romantické myšlení. Ovšem když vyjde měsíc, začnu zase divoce výt.
Ups, ne, nikoli, neutekla jsem od tématu, balancuji v myšlenkách jako v mnoha svých článcích, hraju si se slovy, protože mi to v angličtině tak strašně moc chybí. Ten omezený výběr slov, ta nejistota jejich údernosti a váhy. Ta fádní klišovitost pojmů, které si půjčujeme v Čechách pro sebe, třeba Love it. Nebo Bitch please. Ten pocit, když si nejste úplně jistí, jakým způsobem dává místní svět svůj vlastní smysl. A pak vám to doje. Teda... ne úplně vždy.
Takže, sečteno podtrženo, se při svých irských dobrodružstvích setkávám s množstvím watafak momentů. Jsem v podstatě konstantně uvytržení. Překvapená každou chvilkou, nevázaná v reakcích. Ztracená přesně tak, jak je to mé duši vlastní. Neschopná vyjádřit kým jsem jejich slovy. A tak, když nemůžu mluvit, jednám, oblékám, maluju a tvořím sebe tak, aby ze mě křičelo, kdo jsem já a že jsem přišla dobít tenhle svět svou nesmyslnou existencí a spolknout všechnu šťávu květin, které se derou svým růstem z kamenných zídek kolem ruin místních kostelů.
Můžeš být kýmkoli chceš, řekla jsem si, když jsem přijela. A zase jsem se... trapný žejo... rozhodla být já. Pár měsíců zpátky jsem podřízla toho býka, co věrně bučel v našich luzích a hájích a na svých bedrech nesl každý detail každé radosti i bolesti, se kterou se setkal. Jako odměna za oběť se mi vyskytla dokonalá volnost v experimentování s odvahou překračovat vlastní stíny. Přikládání jednoho trojlístku po druhém na všechna moje zranění sahající jakkoli daleko do minulosti, to je teď moje pokojná cestička. Říční vlna pro moji loďku.
A protože se nikdy nezbavíte své podstaty, obzvláště ne, pokud jste na ni hrdí, běhám tady tou mýticky pověstnou perfektní trávou jako to nejkouzelnější tele.