Irské Vánoce navodovo.
Už mi to zas nějak moc nepíše, a pokud, láduju vás tak akorát svými neuchopitelnostmi. Tak tentokráte jako fakta jó! Prostě jako jo, tisíc věcí, co mě derou a mrtě mi tu chybí se dá překousnout, ale že tady jako nevedou jmelí?! Jakože nemáme? Neroste? Neviděli jsme? Druidi nepřinesli?!
Včera jsem se cvičně proběhla blátem a odrbala si svý Rant and Rave jeans o miniaturní všudypřítomný cesmíny, pokoušejíc se prosápat prosáklou půdou na svoje rituáliště, abych mohla vánočně ošahat mech na jednom uber magicky vyhlížejícim stromě. Ač irské národní kvality, džíny mě neuchránily před divoce ošlehanou pokožkou od těch malejch zelenejch potvor, ze kterých tady lidi pravděpodobně v ocelovejch rukavicích drbou adventní věnce a místní pohanstvo je doporučuje jako vřelé a roztomilé náhrady onoho kouzelného, něžného, všudypřítomného jen ne tady, jmelí.
Venku teplo jako z jara, ale to máte asi v mej domovině taky. Sníh jsem za celý pobyt viděla jedno ráno někdy v únoru a místní na onen den dodnes vzpomínají jako na národní kalamitu a čas pochopení, že brázdit Ireland celoročně na letních gumách možná jednoho dne přestane být prča. Co už prča být přestala je pohyb po vsích v době vyvážení odpadu a někdy i v mezidobí, jelikož, jak už možná tušíte kdož čtete můj Facebook, tady místo sněhovejch vloček poletujou popelnice. Poflakujou se ulicema a letěj vám věrně s cvakotem plastového víka naproti, když přijíždíte, respektive připlouváte na větrné vlně hustým (18+)chcancem(18+) domů.
Když jsem se tak procházela po Corrinu a prohlížela si tu místní flóru, bobule jeřábin mě okouzlovaly svou sytou stylovou červení a vřes do výše mých očí se jemně chvěl za cvrkotu mezibahenního toku dešťovky mixlé s kravskou močí. Stromy jsou stále zelené, obklopené porostem. Jmelí? Ale kdeže. To jen břečťan tady roste tak nadivoko, že by ve svém stádiu rozvoje mohl být schopen nad kdejakým soulesím vytvořit vzrostlý nápis "Tady sjíždím stromy já a moje žárlivost a majetnickost nezná mezí, takže jmelí si nechce vedle na ostrově". Aneb kdyby to byl Höd jen tušil a jal se vydat na cestu za bahnem, moh bejt chudák ještě živ.
Opravdu nemám šajn, kde jako vezmu příští rok prachy, když tady nepoplašim ty bílý jmelní bobule, kam zmizí moje věčný štěstí, když lupení ze jmelí není k mání, nebo co budu dělat, když budu třeba náhodou potřebovat narychlo někoho otrávit. Magie tady v těch končinách je prostě řehole drsného nedostatku základních surovin a serepetiček. Naštěstí alespoň láska je pohádkově mocná čarodějka, a proto se tu holt nemusíme nutně rozmazlovat romantickým tradičním líbáním pod jmelím, když přece můžeme v jakémkoliv vchodě postudit jeden druhého, zkrápěni řezavým deštěm, ale za to pěkně v mokru, a především a bez debat pod kapucou.
Užijte si tedy tam u nás u vás svátky v plné síle, nezapomeňte na druidské kvítí, nežehrejte, že sníh bude až na Velikonoce, protože aspoň ňákej bude a novému roku z mého stanoviště čvacht!
Včera jsem se cvičně proběhla blátem a odrbala si svý Rant and Rave jeans o miniaturní všudypřítomný cesmíny, pokoušejíc se prosápat prosáklou půdou na svoje rituáliště, abych mohla vánočně ošahat mech na jednom uber magicky vyhlížejícim stromě. Ač irské národní kvality, džíny mě neuchránily před divoce ošlehanou pokožkou od těch malejch zelenejch potvor, ze kterých tady lidi pravděpodobně v ocelovejch rukavicích drbou adventní věnce a místní pohanstvo je doporučuje jako vřelé a roztomilé náhrady onoho kouzelného, něžného, všudypřítomného jen ne tady, jmelí.
Venku teplo jako z jara, ale to máte asi v mej domovině taky. Sníh jsem za celý pobyt viděla jedno ráno někdy v únoru a místní na onen den dodnes vzpomínají jako na národní kalamitu a čas pochopení, že brázdit Ireland celoročně na letních gumách možná jednoho dne přestane být prča. Co už prča být přestala je pohyb po vsích v době vyvážení odpadu a někdy i v mezidobí, jelikož, jak už možná tušíte kdož čtete můj Facebook, tady místo sněhovejch vloček poletujou popelnice. Poflakujou se ulicema a letěj vám věrně s cvakotem plastového víka naproti, když přijíždíte, respektive připlouváte na větrné vlně hustým (18+)chcancem(18+) domů.
Když jsem se tak procházela po Corrinu a prohlížela si tu místní flóru, bobule jeřábin mě okouzlovaly svou sytou stylovou červení a vřes do výše mých očí se jemně chvěl za cvrkotu mezibahenního toku dešťovky mixlé s kravskou močí. Stromy jsou stále zelené, obklopené porostem. Jmelí? Ale kdeže. To jen břečťan tady roste tak nadivoko, že by ve svém stádiu rozvoje mohl být schopen nad kdejakým soulesím vytvořit vzrostlý nápis "Tady sjíždím stromy já a moje žárlivost a majetnickost nezná mezí, takže jmelí si nechce vedle na ostrově". Aneb kdyby to byl Höd jen tušil a jal se vydat na cestu za bahnem, moh bejt chudák ještě živ.
Opravdu nemám šajn, kde jako vezmu příští rok prachy, když tady nepoplašim ty bílý jmelní bobule, kam zmizí moje věčný štěstí, když lupení ze jmelí není k mání, nebo co budu dělat, když budu třeba náhodou potřebovat narychlo někoho otrávit. Magie tady v těch končinách je prostě řehole drsného nedostatku základních surovin a serepetiček. Naštěstí alespoň láska je pohádkově mocná čarodějka, a proto se tu holt nemusíme nutně rozmazlovat romantickým tradičním líbáním pod jmelím, když přece můžeme v jakémkoliv vchodě postudit jeden druhého, zkrápěni řezavým deštěm, ale za to pěkně v mokru, a především a bez debat pod kapucou.
Užijte si tedy tam u nás u vás svátky v plné síle, nezapomeňte na druidské kvítí, nežehrejte, že sníh bude až na Velikonoce, protože aspoň ňákej bude a novému roku z mého stanoviště čvacht!