Dnes jsem (konečně) volná po 20 měsících v aupairčí kůži... a tak - i když si nemyslím, že by běžný český človíček vyrazil do toho nebezpečného dění tam za dvěma kopci, - tady předvedu několik zážitků, zkušeností a rad plynoucích z toho, jaké to vlastně všechno bylo. Za jemného ladění Arctic Monkeys se tedy ponořme do jiné kultury, do jiné země, do neoficiálního zaměstnání, které má jen jediné poselství: obey.
Rodina první:
Zmínila jsem se někdy, že jsem se skoro vrátila zpátky hned po prvních pár týdnech? A že jsem od své první rodiny utekla? Ne? Tak jdeme na to. První zásada při hledání rodiny je vypadat hnusně, vyberte nefotogenické fotky a na skype-cally se nemalujte. A hlavně, pro všechny bohy, si s sebou neberte legíny, a to ani pokud nemáte tak perfektně tvarovanou prdku jako já. Také se nedivte, pokud vám hostmum hned při příjezdu sdělí, že nemáte spát s jejím manželem, jako tomu učinila vaše předchůdkyně (což tedy nebyl můj případ, ale kamarádky, co aupairkovala v Německu). Rodiny potřebují aupair z mnoha různých důvodů... ale nikdy nezapomínejte na to, že svět dokázal odchovat děti i bez cizinky, která na vlastní pěst vyrazila do zdánlivě šťastného domu plného úžasných příležitostí, které nová země skýtá.
Věděla jsem, že to bude hustý. Pochopitelně. Neodjížděla jsem jako mladičká Španělka těsně po škole, abych vybrousila své "chí, chow árchjů" ani jako německá drsňačka, co chce poznat svět a odpočinout si od stresu a přece úplně ťuťánkově miluje bejbís. Věděla jsem, že jedu na farmu uprostřed ničeho, kde jsem dostala do výbavy sekeru na dříví a pravěká plynová kamna namísto sporáku, kde voda existuje jen ledová nebo jen horká a kde když je malý tlak v kohoutku při natáčení vody do skleničky, tak to znamená jediné - z proudu co teče do trubek zrovna pijou krávy. Nuž, spoustu technických a technologických divů jsem tady na tom smaragdu objevila.
Zdrhla jsem ale proto, že během 3 týdnů se narážky ze strany hostdada na téma zda bych mu doporučila nějaké erotické filmy, jestli jsem si s sebou vzala nějaké "hračky", jelikož tady je on jediný chlap v okolí několika kiláků, a co kdybych mu namasírovala krk, pěkně vystupňovaly a což o to, ale pán asi neměl nic jiného na práci než sdělit své fantazie svým synům, a pak když přišla hostmum domů, tak se jako vážně moc divila, když jí její malý oslovil mum a pak ukázal na mě a pronesl sexy-mum. A bylo vymalováno, sbalila jsem se a zařídila během pár hodin a vypadla do Corku. Paradoxně k předchozí aupair právě této farmářské rodiny, která dříve hostdadovi pomáhala nahánět krávy.
Rodina druhá:
Měla jsem to největší štěstí na světě se svojí druhou hostrodinou a opravdu jsem se cítila jako její plnohodnotná součást. Skvělé hodné děti, chytří a milující rodiče, hostmum v roli mámy, hostdad v roli táty, já jako pomocná ruka, ne jako náhradní matka. Bylo super, že jsem měla děti už trochu starší (8 a 12), protože třeba odnosit půl roku ve vaku na prsou malého tvorečka, který se nikdy nenaučí vyslovit mé jméno, poněvadž já budu za rok už dávno pryč, mi přijde zaprvé hořce smutné a zadruhé ne příliš milé ze strany jeho pravé mámy. A děje se to. Aupairka jako starší sestra je jedna obrovská trapná lákací lež. A spousta holek si to uvědomí až když nad ránem přebaluje 4 leté řvoucí a kopající dítě, které udělalo bobík jako normální dospělák, jelikož večeří totéž co ostatní. Pro přebití této chuťovky pak děvče vyrazí do kuchyně udělat hostrodičům kafe nebo rovnou přežehlit košili hostdadovi do práce.
Přestože já jsem opravdu kápla na úžasné místo se skvělými lidmi, zabezpečenými finančně dost na to, aby měli funkční sprchu, normální kuchyň a ještě dostatek peněz na zdravé potraviny, ne jen na klobásy a mražené hranolky, které tady chudší Irové běžně do svých ratolestí sypou, aupairkování s sebou neslo požadavek na prohloubení zcela jiných kvalit než angličtiny. Trpělivost, klid, upřednosňování nejen potřeb, ale i velmi různorodých vrtochů cizích lidí před sebou samou. Opravdu jsem si dokázala, že ty kecy o tom, že v sobě mám vůdce a hrdinu, že musím být ta ve středu pozornosti a zářit do všech stran, jsou jen chybná diagnóza a že taky nejsem tak ultra sobecká, jak jsem celý život slýchávala. Narozdíl od mnoha dalších au-pairek jsem totiž nezažila ve své nové rodině jediný konflikt, děti mi neříkaly, že mě vybrali jen proto, že nikdo jiný nebyl k dispozici, ani mě neposílaly domů kvůli tlustému zadku.
Měla jsem jako většina holek na starost také lehké domácí práce a vaření. A měla jsem v tom opět štěstí, jelikož jsme s rodinou byli přibližně na stejné uklízecí vlně. Co jsem ale viděla v jiných domácnostech, kde myši ohlodávaly krabice od cereálií, které pak dostaly děti k snídani, kde na vás mrkala zelená chlupatá očka z jídelního stolku pro nejmenší, no darmo mluvit o těchto rodinách, nechtěla bych k nim. Jediné, co mne snad kdy tížilo bylo, když mě jedna kamarádka holčičky, co jsem měla na starost, označovala a oslovovala jako osobního otroka a služku. Jo. Svoje jméno teď nebudu moct v jeho poangličtěné verzi asi hodně dlouho vnímat jinak než jako povel k nečekanému úkolu či změně mých plánů.
Ale dostávala jsem dobře zaplaceno, a i když jsem si o peníze musela každý pátek říct, měla jsem to štěstí, že jsem na ně nemusela čekat třeba další dva tři týdny jako jiné holky. A také jsem nikdy nenabyla dojmu, že bych měla nějaký určitý počet pracovních hodin a vždy s každou novou aupair v okolí, která se mě zeptala, kolik odpracuji denně hodin, jsem vnímala tu zoufalou snahu vytyčit si volný čas, kdy nebudete muset být ve střehu. Jenže dokud jste v baráku, kde jíte a spíte, zodpovědnost žere vaše sny. Mě nikdy nevadila, ale ta mláďátka co sem přijela dělat starší ségru... No, asi tušíte kam tím mířím, cestují všechny jak zběsilé a nakupují a utrácí vše, co si vydělaly, aby vypadly z domu = z práce a aby zahnaly frustraci. Ale některé z nich měly samozřejmě štěstí jako já a vážně si toto všechno užívají a nepočítají hodiny.
Mojí rodině jsem tedy neskonale vděčná za to, že mě nevystavila spoustě těchto hrůz a že jsem pro ně byla bonusová pomoc pro plynulejší chod domácnosti a nikoli znouzectnost nebo záchrana před dětmi vyžadujícími pozornost. Pokud by proto kdokoli z vás o aupairkování uvažoval, pak bych cílila na rodiny relativně mladé, rozhodně úplné, nekuřácké, se 2 staršími dětmi (nebo 3 s vyšším platem), žijící ve městě a hlavně na dobré finanční úrovni.
Na netu najdete spoustu úžasných článků o tom, jak bylo aupairkování skvělé a mě osobně také všichni známí, co aupairkovali, před odjezdem hodně motivovali a ubezpečovali, že to bude super... a kdyžtak se vrátím no. Moje zkušenost z prostředí aupairek je ale o vysoké psychické odolnosti, protože jsem si vyslechla i příběh holky, která v závěru místo aupairkování spíš sloužila na fretčí farmě a zdrhla až když začali fretky zabíjet přímo před jejíma očima. Moje zkušenost je o obrovském štěstí a o schopnosti mít věci tady a teď přiměřeně na salámu. Pak můžete odjet domů a vzpomínat na aupairkování jako na skvělý čas strávený cestováním a poznáváním dalších národností.
A nebo si najít přítele, práci a zůstat hostrodině blízko tak, jako já :)
Rodina první:
Zmínila jsem se někdy, že jsem se skoro vrátila zpátky hned po prvních pár týdnech? A že jsem od své první rodiny utekla? Ne? Tak jdeme na to. První zásada při hledání rodiny je vypadat hnusně, vyberte nefotogenické fotky a na skype-cally se nemalujte. A hlavně, pro všechny bohy, si s sebou neberte legíny, a to ani pokud nemáte tak perfektně tvarovanou prdku jako já. Také se nedivte, pokud vám hostmum hned při příjezdu sdělí, že nemáte spát s jejím manželem, jako tomu učinila vaše předchůdkyně (což tedy nebyl můj případ, ale kamarádky, co aupairkovala v Německu). Rodiny potřebují aupair z mnoha různých důvodů... ale nikdy nezapomínejte na to, že svět dokázal odchovat děti i bez cizinky, která na vlastní pěst vyrazila do zdánlivě šťastného domu plného úžasných příležitostí, které nová země skýtá.
Věděla jsem, že to bude hustý. Pochopitelně. Neodjížděla jsem jako mladičká Španělka těsně po škole, abych vybrousila své "chí, chow árchjů" ani jako německá drsňačka, co chce poznat svět a odpočinout si od stresu a přece úplně ťuťánkově miluje bejbís. Věděla jsem, že jedu na farmu uprostřed ničeho, kde jsem dostala do výbavy sekeru na dříví a pravěká plynová kamna namísto sporáku, kde voda existuje jen ledová nebo jen horká a kde když je malý tlak v kohoutku při natáčení vody do skleničky, tak to znamená jediné - z proudu co teče do trubek zrovna pijou krávy. Nuž, spoustu technických a technologických divů jsem tady na tom smaragdu objevila.
Zdrhla jsem ale proto, že během 3 týdnů se narážky ze strany hostdada na téma zda bych mu doporučila nějaké erotické filmy, jestli jsem si s sebou vzala nějaké "hračky", jelikož tady je on jediný chlap v okolí několika kiláků, a co kdybych mu namasírovala krk, pěkně vystupňovaly a což o to, ale pán asi neměl nic jiného na práci než sdělit své fantazie svým synům, a pak když přišla hostmum domů, tak se jako vážně moc divila, když jí její malý oslovil mum a pak ukázal na mě a pronesl sexy-mum. A bylo vymalováno, sbalila jsem se a zařídila během pár hodin a vypadla do Corku. Paradoxně k předchozí aupair právě této farmářské rodiny, která dříve hostdadovi pomáhala nahánět krávy.
Rodina druhá:
Měla jsem to největší štěstí na světě se svojí druhou hostrodinou a opravdu jsem se cítila jako její plnohodnotná součást. Skvělé hodné děti, chytří a milující rodiče, hostmum v roli mámy, hostdad v roli táty, já jako pomocná ruka, ne jako náhradní matka. Bylo super, že jsem měla děti už trochu starší (8 a 12), protože třeba odnosit půl roku ve vaku na prsou malého tvorečka, který se nikdy nenaučí vyslovit mé jméno, poněvadž já budu za rok už dávno pryč, mi přijde zaprvé hořce smutné a zadruhé ne příliš milé ze strany jeho pravé mámy. A děje se to. Aupairka jako starší sestra je jedna obrovská trapná lákací lež. A spousta holek si to uvědomí až když nad ránem přebaluje 4 leté řvoucí a kopající dítě, které udělalo bobík jako normální dospělák, jelikož večeří totéž co ostatní. Pro přebití této chuťovky pak děvče vyrazí do kuchyně udělat hostrodičům kafe nebo rovnou přežehlit košili hostdadovi do práce.
Přestože já jsem opravdu kápla na úžasné místo se skvělými lidmi, zabezpečenými finančně dost na to, aby měli funkční sprchu, normální kuchyň a ještě dostatek peněz na zdravé potraviny, ne jen na klobásy a mražené hranolky, které tady chudší Irové běžně do svých ratolestí sypou, aupairkování s sebou neslo požadavek na prohloubení zcela jiných kvalit než angličtiny. Trpělivost, klid, upřednosňování nejen potřeb, ale i velmi různorodých vrtochů cizích lidí před sebou samou. Opravdu jsem si dokázala, že ty kecy o tom, že v sobě mám vůdce a hrdinu, že musím být ta ve středu pozornosti a zářit do všech stran, jsou jen chybná diagnóza a že taky nejsem tak ultra sobecká, jak jsem celý život slýchávala. Narozdíl od mnoha dalších au-pairek jsem totiž nezažila ve své nové rodině jediný konflikt, děti mi neříkaly, že mě vybrali jen proto, že nikdo jiný nebyl k dispozici, ani mě neposílaly domů kvůli tlustému zadku.
Měla jsem jako většina holek na starost také lehké domácí práce a vaření. A měla jsem v tom opět štěstí, jelikož jsme s rodinou byli přibližně na stejné uklízecí vlně. Co jsem ale viděla v jiných domácnostech, kde myši ohlodávaly krabice od cereálií, které pak dostaly děti k snídani, kde na vás mrkala zelená chlupatá očka z jídelního stolku pro nejmenší, no darmo mluvit o těchto rodinách, nechtěla bych k nim. Jediné, co mne snad kdy tížilo bylo, když mě jedna kamarádka holčičky, co jsem měla na starost, označovala a oslovovala jako osobního otroka a služku. Jo. Svoje jméno teď nebudu moct v jeho poangličtěné verzi asi hodně dlouho vnímat jinak než jako povel k nečekanému úkolu či změně mých plánů.
Ale dostávala jsem dobře zaplaceno, a i když jsem si o peníze musela každý pátek říct, měla jsem to štěstí, že jsem na ně nemusela čekat třeba další dva tři týdny jako jiné holky. A také jsem nikdy nenabyla dojmu, že bych měla nějaký určitý počet pracovních hodin a vždy s každou novou aupair v okolí, která se mě zeptala, kolik odpracuji denně hodin, jsem vnímala tu zoufalou snahu vytyčit si volný čas, kdy nebudete muset být ve střehu. Jenže dokud jste v baráku, kde jíte a spíte, zodpovědnost žere vaše sny. Mě nikdy nevadila, ale ta mláďátka co sem přijela dělat starší ségru... No, asi tušíte kam tím mířím, cestují všechny jak zběsilé a nakupují a utrácí vše, co si vydělaly, aby vypadly z domu = z práce a aby zahnaly frustraci. Ale některé z nich měly samozřejmě štěstí jako já a vážně si toto všechno užívají a nepočítají hodiny.
Mojí rodině jsem tedy neskonale vděčná za to, že mě nevystavila spoustě těchto hrůz a že jsem pro ně byla bonusová pomoc pro plynulejší chod domácnosti a nikoli znouzectnost nebo záchrana před dětmi vyžadujícími pozornost. Pokud by proto kdokoli z vás o aupairkování uvažoval, pak bych cílila na rodiny relativně mladé, rozhodně úplné, nekuřácké, se 2 staršími dětmi (nebo 3 s vyšším platem), žijící ve městě a hlavně na dobré finanční úrovni.
Na netu najdete spoustu úžasných článků o tom, jak bylo aupairkování skvělé a mě osobně také všichni známí, co aupairkovali, před odjezdem hodně motivovali a ubezpečovali, že to bude super... a kdyžtak se vrátím no. Moje zkušenost z prostředí aupairek je ale o vysoké psychické odolnosti, protože jsem si vyslechla i příběh holky, která v závěru místo aupairkování spíš sloužila na fretčí farmě a zdrhla až když začali fretky zabíjet přímo před jejíma očima. Moje zkušenost je o obrovském štěstí a o schopnosti mít věci tady a teď přiměřeně na salámu. Pak můžete odjet domů a vzpomínat na aupairkování jako na skvělý čas strávený cestováním a poznáváním dalších národností.
A nebo si najít přítele, práci a zůstat hostrodině blízko tak, jako já :)