Tvorba videa o Rodině pro Cestu stínů - především toho pohádkového - mne přivedla k nové říční zátočině. Tento článek ale mezi řádky ukrývá jedno stínisko, mnohem hruběji atakující můj společenský život než můj rodinný background. Najdete jej? |
Snad se i v dnešním světě stále ještě shodneme, že všichni máme matku. Někteří maminku, jiní mamku, mámu a nebo prostě matku. Přítomnou, milující, hodnou, nepřítomnou, nenáviděnou, přísnou bytost, které jsme se narodili. Může být kýmkoliv, stejně jako všichni z nás. Jisté ale je, že naší matkou byla a je poprvé ve svém životě a je jí přesně podle svých představ, snah a nejlepšího svědomí. Proto tento článek nebude o mojí fyzicky živé a přítomné matce v raku narozené, i když mé Vnitřní Matce vtiskla patřičný tvar skrze moji račí Lilith.
Bude o Vnitřní Matce, o té, která ke mě promlouvá, když mi máma není nablízku, která mne varuje před nebezpečím, a která je máminou přítomností přikrmována, sabotuje moji svobodu, podráží mi nohy a týrá moji duši. A možná i o vaší Vnitřní Matce, která je vaší součástí a nelze ji proto odtrhnout od vašeho srdce, zahubit či ušlapat její křik hluboko pod hlínu rozumu a příčetnosti. Na zrod mojí Vnitřní Matky se nepamatuji. Snad ke mě přišla krátce před tím, než mi byli 3 roky s prvním okřiknutím od mámy, která ve vysokém stupni těhotenství s bráchou jednoduše ztratila nervy. Prý jsem na ni tehdy koukala jako "maminko, co to je?" a představuji si, že v celém tom překvapení jsem se nesmířila s tím, že toto je hvězda mého života, která pro mne od prvního dne září láskou, a posadila jsem nepřijatelnou Vnitřní Matku na její stínový trůn.
Zanedlouho na to začla máma pracovat v Německu, abysme se měli dobře, a o nás se starali hlavně taťka, děda a teta. Mámu pochopitelně nikdo z nich plně nenahradil, i když od tety jsem si také vzala hodně. A tak jsme zbyly samy, já a moje Vnitřní Matka, živená mateřskou nepřítomností a haldou mrtvých heboučkých plyšáků, kteří mne večer tulili místo mámy a učili mne slova Vnitřní Matky o lásce projevované skrze dary. Když byla máma doma, moje Vnitřní Matka mne držela v perfektní lati, aby se mi dostávalo lásky a nepřidělávala jsem mámě starosti. Teta mi občas připomíná, jak jsem během jedné ze svých stovek dětských angín (asociačně matka, belladona, vztek) nabádala doktorku ať mi píchne injekci opatrně, protože "jestli budu mít na kalhotkách krvičku, maminka mě zabije".
Od prvních krůčků v komunitě minilidí po několik tříd základní školy jsem byla ta na okraji. Možná proto, že jak mi máma i Vnitřní Matka neustále opakovaly, jsem výjimečná. Možná proto, že jsem jediná nosila hned po revoluci hadry z Německa a přenádherné kusy, které moje šikovná máma šila jen a jen pro mě. Možná proto, že jsem byla hodná a zajímala se o ostatní, nebo jednoduše proto, že jsem každý měsíc byla nemocná a nedržela tak s ostatními dětmi krok. Netuším. Má Vnitřní Matka se ale rychle chopila slov mojí mámy, že lidé nenávidí ty, kdož jsou jiní, závidí těm, kdož se mají dobře, a využívají těch hodných, a jala se mi je opakovat jako ukolébavku.
Máma mi tehdy dala úžasnou radu, totiž na všechny se vykašlat, být silná a ukázat jim, že mi na nich nezáleží, nepotřebuji je. Když jsem to testovala, najednou jsem měla spoustu kamarádek... které mi byly šumák, byly to pro mne věci, plyšáci do sbírky. Moje Vnitřní Matka pečlivě stavěla zeď před světem cihlu po cihle. Sem tam přidala kvádr máminých rad jako "nikomu nevěř", "my jsme víc než ostatní", "všichni tě budou nenávidět za tvoji výjimečnost", "jen ať závidí", "dej si pozor na ty, kdo ti závidí" a tak podobně.
Moje Vnitřní Matka si pochopitelně ve vší snaze mě chránit a mít jen pro sebe pečlivě poznamenala všechny máminy nálady a chybky a neopomíná mne jimi fackovat, když se pokouším vykročit vstříc v podstatě čemukoliv, co by vedlo k nezávislosti či úspěchu. Hodiny plné společného smíchu, tvoření a cestování nepochopitelně odšoupla a nezahrnula je do svého repertoáru vybarvujícího moje pojetí mámy... Onehdá na mé první klavírní přehrávce jsem sklidila obrovský aplaus. Se štěstím v očích jsem se usmívala na moji mámu, která mi řekla "tady jsi udělala chybu v tónu, a všichni to slyšeli". Mámu už jsem na žádnou další přehrávku nepustila. Moje Vnitřní Matka se mnou ale chodila dál. Na hodinách opery mne bodala do žeber, a kroutila mým žaludkem, trávila můj dech strachem z přešlapu, až jsem zpěv vzdala. Stejně jako spoustu dalších věcí, ve kterých jsem udělala nějakou tu jednu jedinou první chybu. Máma naštěstí vždy milovala moje kresby a malby, a tak mi tento kůň zbyl jako ten pro uvolnění stresu a vypnutí Vnitřní Matky, která se tak akorát vzmohla na to, osočit mne z bohémství.
Po dědově smrti se toho hodně změnilo. Kromě toho, že jsem začala s čarodějnictvím, které mi bylo nepřímo schváleno darovanou čaroknihou k Vánocům, jsem začala bojovat se zhoubnými aspekty mé Vnitřní Matky. Vzpírala jsem se a zápasila a byl to kolikrát drsný pubertální boj všeho uvnitř i venku. Začala jsem postupně vyplétat benefity mé výchovy z negativních sžírajících vzorců, které bohůmžel postihly mou úžasnou mámu a bujely s její Vnitřní Matkou už od jejího dětství. Vymanila jsem se přes statisíce hysterických záchvatů z koleje "rozděl a panuj" a rozhodla jsem se milovat všechny členy své rodiny i přes to, že se moje máma snažila naučit mou Vnitřní Matku rezervovanosti vůči nim. Sbírala jsem všechnu svoji energii a varovala mámu, ať mě její Vnitřní Matka neprovokuje, a pak když nade mnou stál černý démon velikosti patra, s jediným jekotem jsem zahnala mámu několik pokojů daleko. A pak odpadla, magie jak cyp. Pořád to na mě máma ještě zkouší, myslím, že to je trochu dost pro ni nezdravé a manipulující, ale v takových chvílích já vždy Vnitřní Matku plesknu přes tvář, aby ohluchla.
Mámina otrávená reakce na informaci, že jsem se konečně stala pořádnou ženou a začínám svoji první menstruaci pak kvádry mých vnitřních zdí jen krvavě ztmelila v pevný obrněný celek. Moje první kapka se stala poslední kapkou. Když jsem přestala poslouchat, nastalo to, co v každém systému, stala jsem se vyvrhelem, bohémem, hysterkou, opakovala jsem nahlas mojí mámě, že "ano, jsem zlá, sobecká, líná, hloupá, neschopná, necílevědomá dcera". Odkývávací přístup zůstal mimochodem v naší rodině dodnes, u těch členů, kteří se situací neumí pracovat jinak. Další fáze byla ta, kdy se máma jala ztotožňovat s temnými aspekty mé Vnitřní Matky a obviňovala mne, že ji vidím vždy jako tu špatnou. Tak tomu pochopitelně nikdy nebylo, cítím k ní trpělivou lásku a pochopení, že ne všechny dny jsou v životě mámy růžovoučké a obdivuji její sílu kráčet s její drsnou Vnitřní Matkou.
Máma mě naučila obrovské zodpovědnosti za můj život, ne vždy tou nejjemnější cestou. Kdykoli nesouhlasila s mým rozhodnutím, jednoduše mě nepodpořila. Někdy jsem vyhrála, jindy mi dokázala, že měla pravdu, i když s trochou její podpory by můj úspěch nemusel být žádný problém. Když jsem se rozhodla jít ke zkouškám na filosofickou fakultu, prohlásila, že na to nemám, že nejsem dost chytrá. Nevím, kde tehdy byla moje Vnitřní Matka, ale určitě se v té chvíli zaobírala něčím jiným, jelikož fildu jsem úspěšně odstudovala. Jen mi zbyl navěky dojem, že na tom s chytrostí asi nikdy nebudu nejlíp. Také nesouhlasila s tím, abych měla kočku, a tak když mě přijali do Brna na magisterské, s čímž také nesouhlasila, odmítla ji chodit krmit. A tak jsem trávila 10 a víc hodin týdně na cestách ze školy za kočkou a netrávila téměř žádný čas socializací se spolužáky. Nedokopala jsem to, což je pochopitelně jen moje chyba a máma vysvětlila mé Vnitřní Matce, že nedokážu věci dotahovat do konce a od teď to každý vyčte z mého životopisu. (Předpokládám, že víte, kde dnes Phoebe žije a je nekonečně milována a rozmazlována...)
Moje máma nás oba (mě i bráchu) miluje opravdu nekonečně, kolikrát jsem ji viděla v největší síle, když se nám kdokoli, i jako dospělým, pokusil ublížit, neradno si s ní zahrávat. To s sebou nese ovšem i určitou dávku majetnickosti a snahy o kontrolu skrze majetek. Trvalo mi 5 let, než jsem dokázala odejít do své garsonky z bytu, který máma s tátou opustili, když mi bylo 16 a nechali mě tam hnít s mojí Vnitřní Matkou, která mne nutila dělat si podrobný finanční rozpis, abych si nepřipadala jako zrůda, která zbytečně sosá rodiče o peníze. Naučila jsem se tehdy díky bohům velice dobře kalkulovat a rozpoznat, co má jakou cenu a proč to ne/koupit. A myslím si, že třeba o tomto moje máma vůbec nemá tušení a prostě to vykrystalizovalo v mojí bičující Vnitřní Matce.
Dokud jsem neprožila Brno, byl tady ještě jeden takt, který moje Vnitřní Matka dirigovala. Vnímám totiž mojí mámu jako osobnost na poli módy, někoho, kdo na to má papír, zkušenosti a oko. Moje duše ale není stejná jako její, a tak máme obě potřebu se oblékat jinak. Moje zvrhlá Vnitřní Matka z toho samozřejmě udělala vždy obrovskou aféru a dokud jsem nežila ve městě, kde jsem mámu nemohla potkat, nedovolila jsem si přerod v oblékání, který by alespoň lehce odrážel mé já. Převlíkala jsem se občas natajno ve sklepě, aby máma nevěděla, v čem jdu do školy a pracně jsem odsouvala Vnitřní Matku do pozadí, i když občas nade mnou zvítězila nervozita a necítila jsem se hezky. Mé oblékání se pochopitelně naprosto doladilo v Irsku, - kam jsem snadno odjela, jelikož podle překladu mé Vnitřní Matky to pro mou mámu představuje prestiž mít dítě v cizině a ráda sem jezdí nakupovat hadry, a - kde chodím prostě podle nálady naprosto vyjadřující mne samou. Moje Vnitřní Matka začala být zvyklá a s postupem času dokonce pyšná na můj styl a i mojí mámě se moje sbírka extravagantních sukní celkem líbí.
Mohla bych pokračovat výčtem mnoha dalších bolestných i vzteklých detailů. S posledními odstavci jsem ale doufám již naťukla podstatu celé věci. Naše mámy jsou bytosti nucené žít s jejich vlastními Vnitřními Matkami, měli bychom je bezpodmínečně milovat, protože nikdy nemůžeme vědět, co jim jejich Vnitřní Matka našeptává před spaním. Je to naše Vnitřní Matka, která je souhrnem nepochopení, přecitlivělosti a bloků vytvořených námi samými při výkladu přístupu našich maminek. A právě před tou se nikdy neschováme, neujedeme a neuletíme jí letadlem. Tak nezbývá než pochopit, vcítit se a odloupat nesmyslné vzorce, které nás brzdí ve vývoji a pocitu štěstí.
A nepřejímat žádným ze svých smyslů stínové aspekty Vnítřní Matky svých matek.
***
(řešení hádanky: Můj stín tkví ve víře v bezchybnost autorit.)
Bude o Vnitřní Matce, o té, která ke mě promlouvá, když mi máma není nablízku, která mne varuje před nebezpečím, a která je máminou přítomností přikrmována, sabotuje moji svobodu, podráží mi nohy a týrá moji duši. A možná i o vaší Vnitřní Matce, která je vaší součástí a nelze ji proto odtrhnout od vašeho srdce, zahubit či ušlapat její křik hluboko pod hlínu rozumu a příčetnosti. Na zrod mojí Vnitřní Matky se nepamatuji. Snad ke mě přišla krátce před tím, než mi byli 3 roky s prvním okřiknutím od mámy, která ve vysokém stupni těhotenství s bráchou jednoduše ztratila nervy. Prý jsem na ni tehdy koukala jako "maminko, co to je?" a představuji si, že v celém tom překvapení jsem se nesmířila s tím, že toto je hvězda mého života, která pro mne od prvního dne září láskou, a posadila jsem nepřijatelnou Vnitřní Matku na její stínový trůn.
Zanedlouho na to začla máma pracovat v Německu, abysme se měli dobře, a o nás se starali hlavně taťka, děda a teta. Mámu pochopitelně nikdo z nich plně nenahradil, i když od tety jsem si také vzala hodně. A tak jsme zbyly samy, já a moje Vnitřní Matka, živená mateřskou nepřítomností a haldou mrtvých heboučkých plyšáků, kteří mne večer tulili místo mámy a učili mne slova Vnitřní Matky o lásce projevované skrze dary. Když byla máma doma, moje Vnitřní Matka mne držela v perfektní lati, aby se mi dostávalo lásky a nepřidělávala jsem mámě starosti. Teta mi občas připomíná, jak jsem během jedné ze svých stovek dětských angín (asociačně matka, belladona, vztek) nabádala doktorku ať mi píchne injekci opatrně, protože "jestli budu mít na kalhotkách krvičku, maminka mě zabije".
Od prvních krůčků v komunitě minilidí po několik tříd základní školy jsem byla ta na okraji. Možná proto, že jak mi máma i Vnitřní Matka neustále opakovaly, jsem výjimečná. Možná proto, že jsem jediná nosila hned po revoluci hadry z Německa a přenádherné kusy, které moje šikovná máma šila jen a jen pro mě. Možná proto, že jsem byla hodná a zajímala se o ostatní, nebo jednoduše proto, že jsem každý měsíc byla nemocná a nedržela tak s ostatními dětmi krok. Netuším. Má Vnitřní Matka se ale rychle chopila slov mojí mámy, že lidé nenávidí ty, kdož jsou jiní, závidí těm, kdož se mají dobře, a využívají těch hodných, a jala se mi je opakovat jako ukolébavku.
Máma mi tehdy dala úžasnou radu, totiž na všechny se vykašlat, být silná a ukázat jim, že mi na nich nezáleží, nepotřebuji je. Když jsem to testovala, najednou jsem měla spoustu kamarádek... které mi byly šumák, byly to pro mne věci, plyšáci do sbírky. Moje Vnitřní Matka pečlivě stavěla zeď před světem cihlu po cihle. Sem tam přidala kvádr máminých rad jako "nikomu nevěř", "my jsme víc než ostatní", "všichni tě budou nenávidět za tvoji výjimečnost", "jen ať závidí", "dej si pozor na ty, kdo ti závidí" a tak podobně.
Moje Vnitřní Matka si pochopitelně ve vší snaze mě chránit a mít jen pro sebe pečlivě poznamenala všechny máminy nálady a chybky a neopomíná mne jimi fackovat, když se pokouším vykročit vstříc v podstatě čemukoliv, co by vedlo k nezávislosti či úspěchu. Hodiny plné společného smíchu, tvoření a cestování nepochopitelně odšoupla a nezahrnula je do svého repertoáru vybarvujícího moje pojetí mámy... Onehdá na mé první klavírní přehrávce jsem sklidila obrovský aplaus. Se štěstím v očích jsem se usmívala na moji mámu, která mi řekla "tady jsi udělala chybu v tónu, a všichni to slyšeli". Mámu už jsem na žádnou další přehrávku nepustila. Moje Vnitřní Matka se mnou ale chodila dál. Na hodinách opery mne bodala do žeber, a kroutila mým žaludkem, trávila můj dech strachem z přešlapu, až jsem zpěv vzdala. Stejně jako spoustu dalších věcí, ve kterých jsem udělala nějakou tu jednu jedinou první chybu. Máma naštěstí vždy milovala moje kresby a malby, a tak mi tento kůň zbyl jako ten pro uvolnění stresu a vypnutí Vnitřní Matky, která se tak akorát vzmohla na to, osočit mne z bohémství.
Po dědově smrti se toho hodně změnilo. Kromě toho, že jsem začala s čarodějnictvím, které mi bylo nepřímo schváleno darovanou čaroknihou k Vánocům, jsem začala bojovat se zhoubnými aspekty mé Vnitřní Matky. Vzpírala jsem se a zápasila a byl to kolikrát drsný pubertální boj všeho uvnitř i venku. Začala jsem postupně vyplétat benefity mé výchovy z negativních sžírajících vzorců, které bohůmžel postihly mou úžasnou mámu a bujely s její Vnitřní Matkou už od jejího dětství. Vymanila jsem se přes statisíce hysterických záchvatů z koleje "rozděl a panuj" a rozhodla jsem se milovat všechny členy své rodiny i přes to, že se moje máma snažila naučit mou Vnitřní Matku rezervovanosti vůči nim. Sbírala jsem všechnu svoji energii a varovala mámu, ať mě její Vnitřní Matka neprovokuje, a pak když nade mnou stál černý démon velikosti patra, s jediným jekotem jsem zahnala mámu několik pokojů daleko. A pak odpadla, magie jak cyp. Pořád to na mě máma ještě zkouší, myslím, že to je trochu dost pro ni nezdravé a manipulující, ale v takových chvílích já vždy Vnitřní Matku plesknu přes tvář, aby ohluchla.
Mámina otrávená reakce na informaci, že jsem se konečně stala pořádnou ženou a začínám svoji první menstruaci pak kvádry mých vnitřních zdí jen krvavě ztmelila v pevný obrněný celek. Moje první kapka se stala poslední kapkou. Když jsem přestala poslouchat, nastalo to, co v každém systému, stala jsem se vyvrhelem, bohémem, hysterkou, opakovala jsem nahlas mojí mámě, že "ano, jsem zlá, sobecká, líná, hloupá, neschopná, necílevědomá dcera". Odkývávací přístup zůstal mimochodem v naší rodině dodnes, u těch členů, kteří se situací neumí pracovat jinak. Další fáze byla ta, kdy se máma jala ztotožňovat s temnými aspekty mé Vnitřní Matky a obviňovala mne, že ji vidím vždy jako tu špatnou. Tak tomu pochopitelně nikdy nebylo, cítím k ní trpělivou lásku a pochopení, že ne všechny dny jsou v životě mámy růžovoučké a obdivuji její sílu kráčet s její drsnou Vnitřní Matkou.
Máma mě naučila obrovské zodpovědnosti za můj život, ne vždy tou nejjemnější cestou. Kdykoli nesouhlasila s mým rozhodnutím, jednoduše mě nepodpořila. Někdy jsem vyhrála, jindy mi dokázala, že měla pravdu, i když s trochou její podpory by můj úspěch nemusel být žádný problém. Když jsem se rozhodla jít ke zkouškám na filosofickou fakultu, prohlásila, že na to nemám, že nejsem dost chytrá. Nevím, kde tehdy byla moje Vnitřní Matka, ale určitě se v té chvíli zaobírala něčím jiným, jelikož fildu jsem úspěšně odstudovala. Jen mi zbyl navěky dojem, že na tom s chytrostí asi nikdy nebudu nejlíp. Také nesouhlasila s tím, abych měla kočku, a tak když mě přijali do Brna na magisterské, s čímž také nesouhlasila, odmítla ji chodit krmit. A tak jsem trávila 10 a víc hodin týdně na cestách ze školy za kočkou a netrávila téměř žádný čas socializací se spolužáky. Nedokopala jsem to, což je pochopitelně jen moje chyba a máma vysvětlila mé Vnitřní Matce, že nedokážu věci dotahovat do konce a od teď to každý vyčte z mého životopisu. (Předpokládám, že víte, kde dnes Phoebe žije a je nekonečně milována a rozmazlována...)
Moje máma nás oba (mě i bráchu) miluje opravdu nekonečně, kolikrát jsem ji viděla v největší síle, když se nám kdokoli, i jako dospělým, pokusil ublížit, neradno si s ní zahrávat. To s sebou nese ovšem i určitou dávku majetnickosti a snahy o kontrolu skrze majetek. Trvalo mi 5 let, než jsem dokázala odejít do své garsonky z bytu, který máma s tátou opustili, když mi bylo 16 a nechali mě tam hnít s mojí Vnitřní Matkou, která mne nutila dělat si podrobný finanční rozpis, abych si nepřipadala jako zrůda, která zbytečně sosá rodiče o peníze. Naučila jsem se tehdy díky bohům velice dobře kalkulovat a rozpoznat, co má jakou cenu a proč to ne/koupit. A myslím si, že třeba o tomto moje máma vůbec nemá tušení a prostě to vykrystalizovalo v mojí bičující Vnitřní Matce.
Dokud jsem neprožila Brno, byl tady ještě jeden takt, který moje Vnitřní Matka dirigovala. Vnímám totiž mojí mámu jako osobnost na poli módy, někoho, kdo na to má papír, zkušenosti a oko. Moje duše ale není stejná jako její, a tak máme obě potřebu se oblékat jinak. Moje zvrhlá Vnitřní Matka z toho samozřejmě udělala vždy obrovskou aféru a dokud jsem nežila ve městě, kde jsem mámu nemohla potkat, nedovolila jsem si přerod v oblékání, který by alespoň lehce odrážel mé já. Převlíkala jsem se občas natajno ve sklepě, aby máma nevěděla, v čem jdu do školy a pracně jsem odsouvala Vnitřní Matku do pozadí, i když občas nade mnou zvítězila nervozita a necítila jsem se hezky. Mé oblékání se pochopitelně naprosto doladilo v Irsku, - kam jsem snadno odjela, jelikož podle překladu mé Vnitřní Matky to pro mou mámu představuje prestiž mít dítě v cizině a ráda sem jezdí nakupovat hadry, a - kde chodím prostě podle nálady naprosto vyjadřující mne samou. Moje Vnitřní Matka začala být zvyklá a s postupem času dokonce pyšná na můj styl a i mojí mámě se moje sbírka extravagantních sukní celkem líbí.
Mohla bych pokračovat výčtem mnoha dalších bolestných i vzteklých detailů. S posledními odstavci jsem ale doufám již naťukla podstatu celé věci. Naše mámy jsou bytosti nucené žít s jejich vlastními Vnitřními Matkami, měli bychom je bezpodmínečně milovat, protože nikdy nemůžeme vědět, co jim jejich Vnitřní Matka našeptává před spaním. Je to naše Vnitřní Matka, která je souhrnem nepochopení, přecitlivělosti a bloků vytvořených námi samými při výkladu přístupu našich maminek. A právě před tou se nikdy neschováme, neujedeme a neuletíme jí letadlem. Tak nezbývá než pochopit, vcítit se a odloupat nesmyslné vzorce, které nás brzdí ve vývoji a pocitu štěstí.
A nepřejímat žádným ze svých smyslů stínové aspekty Vnítřní Matky svých matek.
***
(řešení hádanky: Můj stín tkví ve víře v bezchybnost autorit.)