"All that was good, all that was fair, all that was me is gone..."
Odvrácené konce které zažehly oheň zmizení.
Odvrácené konce které zažehly oheň zmizení.
Naštěstí mám to štěstí, že v mém životě ještě nenastaly pověstné časy vyprahlých pouští a jsem zásobována značnou sumou vnitřních duchovních a duševních bouří. Přesto si troufám označovat některá léta mého nedlouhého života za nejednoduchá. Byly to roky, ve kterých mě potkala spousta bolesti ať už citové nebo fyzické. A byly to taky poslední dva roky, i když oproti těm časným bez pocitu, že by uvnitř mě něco bylo, jsou vlastně spíš čerstvé než že by byly drsnější než obvykle.
Nebo jsem možná jen rozmazlina a moc dlouho mi trvá vnitřní přetřas určitých událostí a z nich vzniklých emočních stop. Rok a půl jsem se vyrovnávala s poslední zradou. Tou, která byla tak křivdyplná a zdrcující, že jsem několik měsíců nechápala, zda v mém světě ještě je někdo, komu uvěřím, že ode mě nechce jen sát. Přineslo mi to velmi silné potvrzení pout v rámci současného covenu a díky bohům za to.
Pak tady byla smrt. Dokázala jsem ji odložit až skoro po roce. A přestat brečet.
Poté jsem si užívala štěstí z nové práce, která vytěsnila veškerý můj volný čas a dodala mi odvahy přestat se považovat za povaleče. Snažila se vytěsnit můj coven, snažila se vytěsnit má videa, snažila se vytěsnit můj vztah. Ale drápy byly zaťaty dostatečně hluboko. Možná pro to to nakonec vzdala, dala mi facku a vše mi vyčetla. A tak jsem se kousla, nepodepsala dodatek a riskantně odešla. S bedýnkou jako se to dělá v amerických seriálech a filmech a s hrdostí dosahující Petrových bran.
Mezi tím se porozpadaly moje vazby na okolní lidi, zkolabovaly sny, dokulhalo studium. Takže jsem na konec roku dokráčela zmalovaná jak spadlej anděl, s novými šrámy na zjizvené duši.
Uf, řekla jsem si a zastresovala jsem si nad tím, jak se dá v tomhle světě asi pokračovat. A pak jsem otevřela nové plastové dveře a posadila se na mohutné zábradlí balkonu, které s tak ocelovou nepříčetností zasahuje do naší hřejivé domácnosti. Sněhové vločky padaly na moje bosé nohy a tály na želvím krunýři. Věděla jsem, že chci svobodu. A tak nezbývalo než skočit.
Nyní žiji v Irsku.
Nebo jsem možná jen rozmazlina a moc dlouho mi trvá vnitřní přetřas určitých událostí a z nich vzniklých emočních stop. Rok a půl jsem se vyrovnávala s poslední zradou. Tou, která byla tak křivdyplná a zdrcující, že jsem několik měsíců nechápala, zda v mém světě ještě je někdo, komu uvěřím, že ode mě nechce jen sát. Přineslo mi to velmi silné potvrzení pout v rámci současného covenu a díky bohům za to.
Pak tady byla smrt. Dokázala jsem ji odložit až skoro po roce. A přestat brečet.
Poté jsem si užívala štěstí z nové práce, která vytěsnila veškerý můj volný čas a dodala mi odvahy přestat se považovat za povaleče. Snažila se vytěsnit můj coven, snažila se vytěsnit má videa, snažila se vytěsnit můj vztah. Ale drápy byly zaťaty dostatečně hluboko. Možná pro to to nakonec vzdala, dala mi facku a vše mi vyčetla. A tak jsem se kousla, nepodepsala dodatek a riskantně odešla. S bedýnkou jako se to dělá v amerických seriálech a filmech a s hrdostí dosahující Petrových bran.
Mezi tím se porozpadaly moje vazby na okolní lidi, zkolabovaly sny, dokulhalo studium. Takže jsem na konec roku dokráčela zmalovaná jak spadlej anděl, s novými šrámy na zjizvené duši.
Uf, řekla jsem si a zastresovala jsem si nad tím, jak se dá v tomhle světě asi pokračovat. A pak jsem otevřela nové plastové dveře a posadila se na mohutné zábradlí balkonu, které s tak ocelovou nepříčetností zasahuje do naší hřejivé domácnosti. Sněhové vločky padaly na moje bosé nohy a tály na želvím krunýři. Věděla jsem, že chci svobodu. A tak nezbývalo než skočit.
Nyní žiji v Irsku.
RSS Feed
