Na mé Lodi Stínů se teďka pěkně houpem, ale tak ostatně kdy ne, že. Klidovodí nepamatuji už pěknou řádku let. Pořád to šmidlám s mými oblíbenými, na plachtě logo Líná jak cyp. Stopovačka posledních týdnů ale prokázala nesmírný vesmírný úlet do stínolandu, ke kterému nemám v kajutě mapu, natož mapu s X (křížkem). Dokážu se na všechno podívat z X úhlů pohledu. Lidi to na mě milujou, světlé stíny mi ovšem často překáží mnohem podstatněji než to, že závidím támhle Káče svěžest mládí. Totiž že bych měla na něco svůj názor? Heeej to jako prrr, vždyť to může být takhle, makhle a onakhle a já můžu beztrestně věřit i nevěřit naráz a v tom kličkovat svou magii. Zítra může být všechno jinak, třeba slunce nevyjde, třeba zombíci budou, třeba zas změním názor nó a có jakó. Můžu být namyšlená a zakomplexovaná extrovertka co nerada komunikuje s lidmi, ale dělá pro ně videa, v tom přece není žádný rozpor. K čemuž bych i podle Dah měla tak nějak honem dojít, nebo honem dojedu. Takto to mám i s bohy, jak třeba můžete vědět z dílů o průvodcích. Tak tentokrát pro účely tohoto článku budeme držet basu s teorií o existenci bohů jakožto entit. O existenci té mé norsko vikingsko germánské famílie. A dalších.
Onehdá sedím za svým psacím stolem a najednou se oltář otevře jak hvězdná brána a vyleze týpek ráže obra, zlatejma křídlama mi omete půlku poliček, mečokudlu dlouhou až na zem. Hm, tak teď bych asi měla mít sevřenou řiťku, pomyslím si. "Sis splet kanál vole ne." Protáhne se kolem s myšlenkou pořád stejná. A já pokojně pokračuji v práci na své Knize Stínů. A tak to bylo, je a bude.
Náznaky mých nedávných anglických článků snad naznačily, že jsem si to šlehla s Temnou Bohyní rok a cosi zpět zpátky ve stylu "Čeho si žádáš od Temné Bohyně?" "Klid." "A čeho se pro to vzdáš?" "Ničeho." (ti jebe?) "Jestli něco chceš, musíš se něčeho vzdát." (vážně? zeptej se ocka, od kdy já něco musím?) "Ok, vzdám se tedy životních kotrmelců." "Chceš tedy stagnaci?" "No to zas ne, chci se vyvíjet v klídku." "Vzdáváš se tedy požehnání bohyně?" "Ano." "V pořádku." Jsem jí trochu vytočila nó, tak jsem to spakovala na Ireland. A tak to bylo, je a bude.
Předevčírem jedu do města, pálím si to pěkně po corrinové promlouvačce k bohum, ať mě trochu navedou kam s tím rokem 2016 dopádlovat. Za mnou track jak kráva, pěkně otravnej, jednookej... "žíš jako dědo, proč mě trollíš řídit opatrnějc?" Ráno skočím do auta po milé zaspávačce s pár dalšíma ženama na pětitrůnovej fontáně (asi jeden z mých novějších meditačních chrámů), posunutý budík mě vyrval zrovna, když jsem kecala s koněm osminohákem a chtěla odcválat. Jedu jedu, předjíždím, 110, led, vlnim, hodiny, ručka, aura na 360° zabublit i s autem, směr pangejt zadkem, s výdechem uvolnit svaly, bumtarata. "Protože."
Ani škrábutí, ale tak příště už to třeba nebude romantický zájezd do Hnojských hor. Ale jsem pirát né a vždycky jsem byla, a tak dokud nepřepluju rovník, tak mě prostě ti dole ani nahoře k rodinnému stolu nedostanou :)