Iris je celkově člověk, co mě neustále zlobí různými podněty k sebereflexi. Prostě best friend.
V okolí mezi námi jsou stíny, které považujeme za světlé, ale i díky nim si můžeme říci... proooč já?
Mám ráda Lady Grey, sypaný černý čaj s kousky citrusů a snítkami chrpy. To ovšem neznamená ani v nejmenším, že ji ode dneška musíte také pít a spravovat mne o tom via facebook. Ona totiž tahle šedivka není mezi sypanými čaji žádnej šlágr a existuje mnoho výrazně šmakovnějších a kvalitnějších čajových cest.
Vysoce podporuji své sledovatele. Obzvlášť, když mi občasně pošlou zkazek o svém vývoji ve formě fotky oltáře, krátkého textíku či zajímavého dotazu, jehož osvětlením mohu přispět k jejich poznání. Naopak ani trochu nepodporuji ty, jejichž jediným cílem je vetřít se do mojí přízně, vyzískat co nejvíce informací z mého osobního života a pak troubit světem, jaký jsme kamarádi nebo jakou na mě provedli kulišáckou analýzu. Na zodpovídání osobních otázek jsem velmi skoupá, už jste si možná povšimli :)
Protože nejde tak úplně o to, kdo jsem já a co si smolím na své cestě za duchovním dobrodružstvím. Jde - a pozor, tato myšlenka je kruciální - o to, abych svými videy zprostředkovala odvahu žít sebe. Nechci tady vytvořit bandu egoistických sobců ani loajálních trubek. To, co nabízím, je pohled, že to jde. Každý může být sám sebou, když se přestane tak bezmezně bát sám sebe a svých skrytých bolístek. Každý může dělat vlastní kroky a pokroky, jenž vedou třeba hned vedle mé stezky, ale nikdy v mých šlépějích.
A proto se za pačesy popadám, když mě Iris častuje slůvkem ideál. Fackuje mě tím jak mokrým nacucaným hadrem, abych to popsala více pocitově. Asi není úplně špatné, když má jeden organizační schopnosti, empatii a přirozenou pozornost/ jiskru/ vůdčí osobnost (a krom toho taky neschopnost nazvat tuto vlastnost), all in one package and absolutely free. Proč ale já? Snad proto, že mne lidé zajímají? Niterně? Protože chci vědět kým jsou? V jejich originalitě i v klišé lidskosti? Protože jim ráda naslouchám? Nebo snad že by to bylo postavením planet ve chvíli mého narození? Chci mít klid, plout si svou řekou, radovat se s přáteli. Je to ďas ještě v uvědomění, že bez tohodle všeho bych já nebyla já. (spleť oslích můstků, které se mému mozku jeví jako logika)
Proč tedy ve mě duní tak silné pokusy o vzepření se téhle lidmi milované a vysněné pandořině skříňce, kterou zvou ideál, vůdce, moc, úspěch, sláva? Pohled zvenčí je jistě zajímavý, i když venčí zrovna moc nezajímá kdo vlastně jsem, protože to by se ideál rozpustil asi jako zrnko rýže v kyselině. I já mám tedy uvnitř ještě pár stínků, které třeba znám, ale před jejich přijetím mne váže určitý typ strachu.
Tuším však jedno - možná nejsem běžná Lady protože... :) nejsem Gray.
(osel doskákal do výchozího bodu)
Mám ráda Lady Grey, sypaný černý čaj s kousky citrusů a snítkami chrpy. To ovšem neznamená ani v nejmenším, že ji ode dneška musíte také pít a spravovat mne o tom via facebook. Ona totiž tahle šedivka není mezi sypanými čaji žádnej šlágr a existuje mnoho výrazně šmakovnějších a kvalitnějších čajových cest.
Vysoce podporuji své sledovatele. Obzvlášť, když mi občasně pošlou zkazek o svém vývoji ve formě fotky oltáře, krátkého textíku či zajímavého dotazu, jehož osvětlením mohu přispět k jejich poznání. Naopak ani trochu nepodporuji ty, jejichž jediným cílem je vetřít se do mojí přízně, vyzískat co nejvíce informací z mého osobního života a pak troubit světem, jaký jsme kamarádi nebo jakou na mě provedli kulišáckou analýzu. Na zodpovídání osobních otázek jsem velmi skoupá, už jste si možná povšimli :)
Protože nejde tak úplně o to, kdo jsem já a co si smolím na své cestě za duchovním dobrodružstvím. Jde - a pozor, tato myšlenka je kruciální - o to, abych svými videy zprostředkovala odvahu žít sebe. Nechci tady vytvořit bandu egoistických sobců ani loajálních trubek. To, co nabízím, je pohled, že to jde. Každý může být sám sebou, když se přestane tak bezmezně bát sám sebe a svých skrytých bolístek. Každý může dělat vlastní kroky a pokroky, jenž vedou třeba hned vedle mé stezky, ale nikdy v mých šlépějích.
A proto se za pačesy popadám, když mě Iris častuje slůvkem ideál. Fackuje mě tím jak mokrým nacucaným hadrem, abych to popsala více pocitově. Asi není úplně špatné, když má jeden organizační schopnosti, empatii a přirozenou pozornost/ jiskru/ vůdčí osobnost (a krom toho taky neschopnost nazvat tuto vlastnost), all in one package and absolutely free. Proč ale já? Snad proto, že mne lidé zajímají? Niterně? Protože chci vědět kým jsou? V jejich originalitě i v klišé lidskosti? Protože jim ráda naslouchám? Nebo snad že by to bylo postavením planet ve chvíli mého narození? Chci mít klid, plout si svou řekou, radovat se s přáteli. Je to ďas ještě v uvědomění, že bez tohodle všeho bych já nebyla já. (spleť oslích můstků, které se mému mozku jeví jako logika)
Proč tedy ve mě duní tak silné pokusy o vzepření se téhle lidmi milované a vysněné pandořině skříňce, kterou zvou ideál, vůdce, moc, úspěch, sláva? Pohled zvenčí je jistě zajímavý, i když venčí zrovna moc nezajímá kdo vlastně jsem, protože to by se ideál rozpustil asi jako zrnko rýže v kyselině. I já mám tedy uvnitř ještě pár stínků, které třeba znám, ale před jejich přijetím mne váže určitý typ strachu.
Tuším však jedno - možná nejsem běžná Lady protože... :) nejsem Gray.
(osel doskákal do výchozího bodu)