Cestou zakopnu o kůstku od kuřete, neviním kuře ni nebe, ale mé čuně a sebe. Dnes jsem však bohém, umělec, dnes tvrdě dřu na svém snu, kost do zítra neuteče a třeba se bude dokonce k něčemu hodit, jako posledně ty tyčky od nanuků, které jsem začala sbírat pro tvorbu oghamu. Uvědomuji si sladkost života a štěstí, jaké mi horké kuře uprostřed noci a ledový nanuk na měkoučkém sofa vnášejí do života. Ne všichni na světě si můžeme zvolit teplotu svého jídla. Ne všichni si můžeme zvolit jídlo. Ne všichni máme možnost stravovat se v klidném prostředí v čase dle své volby.
Bude to lepší? Ptám se sama sebe při čůrání a odtrhnu 1, slovy jeden, kousek našeho čtyřvrstvého toaletního papíru a pečlivě jej složím do menšího čtverečku. Přemýšlím, jestli dnes ostříhám bylinky a dám je sušit. Přemýšlím, jestli začít od nového roku sérii o tvorbě Knihy stínů, o tom, jak magicky vlogovat, nebo o tom, jak vnést do svého života trochu respektu k přírodním i jiným zdrojům. Tíživě na mě doléhá, že lepší to s osudem světa nebude, ať už udělám cokoli, zvažuji tedy alespoň dopad na moje diváky. Chci jim zlepšit den, zlepšit život, zlepšit svět. I když je vlastně vůbec neznám. Množství myšlenek mě zaplavuje s každým novým podnětem, s každým zaznamenáním čehokoli kolem mě. Ať už procházím kolem mé šatny přeplněné všemi verzemi mého já od ručně šitých šatů z Londýna po černý pánský svetr, vstupuji do sprchy, kde se snažím šetřit vodou, nebo se nechávám kolébat na tónech mé nové vůně od Prady.
Vše mě inspiruje. Svět mě inspiruje.
Ve sprše se definitivně rozhodnu, co si dnes pustím za hudbu, kde a na čem budu pracovat, kolik mám energie, jestli budu točit, jaké k tomu zvolím oblečení a jestli se chci líčit. A pak se tomu soustředěně věnuji a když si chci odpočinout, tak umyju nádobí nebo složím oblečení... nebo dám sbohem kuřecí kosti. A k tomu mám samozřejmě práci. Tu pravou. Tu, co dělám, abych se ze všeho toho luxusu, ve kterém díky mému příteli a díky obětování všeho, co jsem vybudovala kdysi v Čechách, žiju, nesložila nudou. Vložená věta složená. Myslím si už pěknou řádku let, že jeden z klíčů k životnímu štěstí visí na hřebíčku milované práce. A tak chodím zcela nepravidelně circa jednou za dva dny tady přes hlavní třídu do Lushe dělat lidi face to face spokojené a planetu lepším zdravějším místem. Je pro mě důležité dělat práci, která má smysl, má filosofii, má potenciál něco změnit.
Nic pro mě není samozřejmostí. I v růžovém životě, jaký mi bohové dali, se z hlubin temnot vynořily nemoci, deprese, ohrožení života, zrady, ztráty, prohry, nenávist. A tak si uvědomuji každou kapku mangového smoothie, každý nádech čerstvého vzduchu, každý dotek s milovanou osobou, každou vteřinu ve vědění, že jsou to ty nejlepší okamžiky, odepřené tolika lidem stejně běžným jako jsem já.
Nutné jest znát hořkost života, aby člověk vše dokonale vychutnal.